Cesta z města Prahy do hor v Indii

5.5. nás Honza odvezl na letiště a 6.5. ráno jsme bez komplikací přistáli v Dílí, kde se k nám připojila dobrovolnice Hilda z Nového Zélandu, která s námi bude v Kargyaku do začátku června. Vedro (40°C), prašno, hlučno, hustý smog a spousta lidí, tak to byl první dojem z Indie.

Krásnou oázou v tomto městě pro nás byla ambasáda ČR, kde nás přivítala milá a sympatická Jitka, která nám se svým mužem Marianem poskytla přátelské přístřeší na následující dva dny. Zakoupili jsme jízdenky na autobus, prohlédli si některé památky, osvojili si základní dovednosti při smlouvání o cenu dopravy rikšou, načerpali informace o nástrahách, ale i krásách Indie a 7.5. večer jsme autobusem vyrazili do hor, konkrétně do města Manali. Po 15-ti hodinách pohodlné jízdy jsme dorazili na autobusové nádraží, které vypadalo jako pole čerstvě po orbě a následném dešti, takže jsme v blátě odtahali zavazadla do taxíku a v blázinci velmi podobném Dílí jsme se přesunuli do Manali, část Vashisht. Ubytovali jsme se v hostelu a vyrazili do centra zajistit džíp, který by nás měl převézt přes sedlo Rothang do městečka Darcha, kde nás vyzvednou obyvatelé Kargyaku a společně pak půjdeme pěšky až do Kargyaku. Dle doporučení předchozích dobrovolníků jsme zarezervovali transport na 12.5. u vyzkoušené dopravní společnosti, ale protože ještě nebyla otevřena cesta přes sedlo Rothang (armáda pracovala na zpřístupnění již několik týdnů), museli jsme počkat na potvrzení termínu skutečného startu. Zbytek času v Manali jsme věnovali nákupům věcí potřebných pro školu, ovšem museli jsme nákupy zredukovat na opravdu nutné věci, protože sedlo Shingo La je zatím neprůchozí pro koně a tak všechno ponesou naši nosiči na zádech.  Armáda pracovala dobře, počasí nám přálo a tak jsme 12.5. v 5 hodin ráno, nečekaně přesně na místní poměry, vyrazili. Na cestu nám krásně svítilo sluníčko, ale s rostoucí nadmořskou výškou přibývalo sněhu a ledu. Měli jsme sice velmi šikovného řidiče, ale auto mělo totálně sjeté pneumatiky bez náznaku vzorku a na ledu to začalo prokluzovat. Stejný problém mělo několik aut okolo a kdo měl ruce a nohy, pomáhal tlačit. Takže i my jsme ve výšce 3800 m.n.m. začali den aklimatizační rozcvičkou ve formě tlačení džípu, který se po chvíli opravdu rozjel, ovšem nemohl z jasných důvodů zastavit, takže naše rozcvička pokračovala během za autem. Nejdříve jsme běželi, pak jen klusali, pak už jen šli a po nasednutí na rozjezdově bezpečném místě naše plíce ještě hodnou chvíli zpracovávaly první pořádnou dávku čistého mrazivého a řídkého himálajského vzduchu. Odpoledne jsme dojeli do Darchy, ubytovali se v místním zájezdním hostinci, který představuje jedinou možnost, jak nespát venku a zahájili čekání na 6 statečných vyslaných z Kargyaku. Počasí bylo každý den velmi podobné: po docela hezkém ránu přišly mraky, odpoledne začalo pršet a večer sněžilo. Moc dobře nám v Darche vařili, takže jsme sbírali síly na pochod přes sedlo Shingo La, kde každý den připadla trocha sněhu. 16.5. dorazili naši nosiči a 17.5. ráno jsme se přesunuli do kempu Palamo, kde odpoledne začalo sněžit. Celý následující den pršelo, večer a celou noc sněžilo. Ráno 18.5. pro nás mělo připraveno dvě zprávy (klasicky, tedy jednu dobrou a jednu špatnou): přestalo sněžit a začalo pršet. Během dopoledne se ovšem špatná zpráva o dešti změnila na dobrou, protože roztál sníh na našem stanu a v důsledku tohoto odlehčení nám přestalo do stanu kapat. Odpoledne začalo pěkně foukat, stan začal pomalu schnout a rovněž můj spacák vykazoval nižší míru vlhkosti. Oběd byl vynikající, ostatně jako vše, co nám naši nosiči uvařili. Večer začalo opět sněžit, bohužel velice intenzivně. Po půlnoci jsme v mokrých spacácích zjistili, že náš stan pod nánosem silné vrstvy mokrého sněhu změnil tvar, takže jsme ihned vstali, očistili stan a navrátili mu původní tvar. Sněžení neustávalo, proto jsme se co dvě hodiny střídali v čištění stanu. Do rána jsem už pořádně nespala a jen jsem doufala, že sněžná bouře s hromy a blesky brzy skončí. Ráno nám pomohli odházet stan naši nosiči a my jsme při pohledu k nebesům doufali, že se na malých kouscích modré oblohy brzy ukáže sluníčko. A stalo se. Vysušili jsme mokré spacáky, oblečení i boty. Kolem oběda začaly padat laviny a jednu úžasnou jsme viděli na protějším svahu. Byl to šílený rachot, hrůza i krása zároveň. Ovšem kolem 15 hod se opět zatáhlo a začalo sněžit. Ráno 20.5. bylo slunečné a proto jsme mohli konečně vyrazit do Zanskar Sumda, kam jsme po boření se ve sněhu dorazili kolem 15 hod, odházeli jsme sníh, postavili stan, najedli se a šli spát, abychom byli čilí na další putování. 21.5. bylo opět krásné mrazivé ráno a proto jsme ráno před 6 hodinou vyrazili dál. Cesta byla dobrodružnější než včera. Přechody přes lavinová pole už nás nechávaly klidnými, ovšem sklon svahu, po kterém jsme šli, byl docela velký a navíc to pěkně klouzalo. Kolem poledne byl sníh už hodně měkký a kromě toho, že jsme se bořili do sněhu po pás, začalo hrozit lavinové nebezpečí. Rozhodli jsme se tedy udělat jeden mezitábor navíc a pokračovat zítra, takže jsme měli čas na pohodovou aklimatizaci. 22.5. jsme došli do kempu pod Shingo La, cestou nám svítilo sluníčko, propadali jsme se opět do sněhu po pás, ale došli jsme. Odpoledne se zatáhlo a opět začalo sněžit. Šli jsme brzy spát, protože zítřejší start byl naplánován na 3 hodinu ranní, tj. vstávání na 2 hodinu. 23.5. nás v 0:53 přišli vzbudit nosiči se zprávou, že se velmi zhoršilo počasí a musíme se vydat na cestu co nejdříve, takže jsme již před 2 hodinou vyrazili. Himálaj nám ukázal, jak to vypadá, když se udělá opravdu hnusně: intenzivní sněžení, ledový vítr, hustá mlha a mráz, který s rostoucí výškou nabýval na síle. Šlapali jsme ve tmě, soustředili se na dýchání a o pauzách jsme srkali rehydratační roztoky. Ve výšce 5100 m.n.m. jsme v 7 hodin ráno dostali od našich nosičů kataky (šátky symbolizující přátelství), jeden přivázali poblíž čotenu (taková buddhistická kaplička) a gratulovali nám k tomu, že jsme letos jako první Evropané přešli Shingo La. Hned po té jsme zahájili sestup do údolí a s klesající výškou se začalo zlepšovat počasí, dokonce začalo svítit sluníčko, a tak jsme došli až do krásného kempu pod Gonboranjon (posvátná hora), kde jsem kolem 18 hodiny zalehla a probudila se až další den ráno. 24.5. bylo mrazivé, ale nádherně slunečné ráno, takže jsme se v klidu nasnídali a pěknou, tři hodiny trvající procházkou údolím jsme došli do Kargyaku. Dole ve vesnici nás přivítali čajem a kurou (smažené moučné křupíky ve tvaru širších nudlí), děti se styděly a Petra s Radimem vypadali, že si opravdu oddychli, že už jsme tady. Po uvítání jsme se přesunuli do školy, kde jsme dostali výborný oběd a začali jsme nasávat rady a pokyny k chodu školy. Je tady nádherně, svítí sluníčko, prostě úžasné, báječné a skvělé !!! A hlavně: přežili jsme to...

Zpět k článkům.