Novinky
Aktuálně to tam řídí skauti! 
Aktuálně se dějí velké změny v našem indickém státě.
>> více
21. září uběhne 10 let od otevření Sluneční školy v himalájském Kargyaku - jednom z posledních míst, kde ve výšce 4200 m přežívá původní tibetská kultura. Před otevřením školy umělo v malé vesnici s 200 obyvateli trochu číst zhruba 10 lidí a děti musely být za vzděláním posílány na internátní školy do vzdálených měst. Dnes má Sluneční škola své absolventy a díky projektu se podařilo zastavit vysidlovaní vesnice. >> více
Náhodné fotografie
Jarní report
Tak ho tu máme. Ano, jaro. No, i když možná spíš konec zimy, ale u nás v koridoru za oknem už je jaro, protože nám tu raší první zelenina. Děti mají za sebou další test, který dopadl (až na jednotlivé výjimky) velmi dobře. Proběhl 15. září 2011 a zahrnoval všechny vyučované předměty.
Ale zpět ke klimatickým posunům. Od chvíle, kdy jsme se před týdnem vrátili z Puktálského festivalu, taje sníh před očima. Dle slov místních by se již příští měsíc mělo pracovat na polích.
Výlet do Puktálu byl posledním pozdravem zimy a rozloučením s Čadarem. Vyrazili jsme v úterý 1. března a šli jsme společně s místními vyšňořenými děvčaty. Na cestu (...)
(...) Na cestu tam nám vyšlo hezké počasí a
i led byl dobrý, takže jsme druhý den dorazili do kláštera Puktál. Neuvěřitelná
stavba nalepená na skále připomíná vlaštovčí hnízdo. Evropan, zvyklý na bytelné
betonové konstrukce, dost často nechápavě kroutí hlavou,jak tenhle velký
komplex drží na místě. Místní mniši byli milí chlapíci. Skvěle se
o nás starali. Přítomnost dvou Evropanů uprostřed zimy v tomto nedostupném
místě asi není moc obvyklá. Většinu dne se část mnichů modlila na nádvoří bez
ohledu na počasí. Další hráli o pár pater výš na hudební nástroje. Zbytek se
staral o kuchyni, nosil vodu a vyřizoval další nezbytnosti. Byli jsme pozvání
na nádvoří,ať se s modlícími se mnichy najíme. Jídlo bylo skvělé, ale po slabé
hodince jsme se se zmrzlýma a odkrvenýma nohama, které jsme jen stěží rozmotali
z tureckého sedu, museli omluvit. Moje podezření se splnilo. Jednou z
důležitých funkcí celého festivalu bylo setkání dívek s mladíky z jiných
vesnic. Většinu času chodily holky kolem čortenu a modlily se. Kluci je z
povzdálí sledovali. Nakonec jsme se dozvěděli, že jednu noc došlo i k únosu
jedné dívky, kterou si únosce následující den vzal. Prý je to v Zanskaru běžný
způsob námluv. Samotný program spočíval ve dvou
rituálech, kdy první den mniši žehnali zvířatům, která vesničané přivedli do
kláštera. Při druhém vyhodili z kláštera figurínu démona, kterému říkali Thorma
a kterého s neuvěřitelnou pečlivostí vyráběli celý den z tsampy (mouky z
praženého ječmene - instantní zázrak, který je základem zdejší kuchyně). Cesta zpět byla také posledním rozloučením
s opravdovou zanskarskou zimou. Vydali jsme se na ni nakonec sami, protože
vesničané měli v plánu řadu zastávek u známých a příbuzných po cestě. Chtěli
jsme první den dojít co nejdále, ale naši vůli zlomil silný vítr se sněhem,
který nás donutil zastavit ve vesnici Kuru. Potkali jsme zde také muže z Kargyaku.
Využívali poslední led k dopravě dřeva do vesnice. Druhý den proběhl o něco
lépe. Ale i tak cestu znepříjemňoval silný vítr a hluboký sníh. Kargyak nám ale
přichystal krásné přivítání. Děti, které nám vyběhli naproti, nás zavedli přímo
do jednoho domu, kde probíhala pudža, buddhistická slavnost, při které se hodně
modlí a dobře jí. Z ničeho nic jsme se tak ocitli ve vyhřáté místnosti s čajem
v jedné ruce a čapatí v druhé. Najednou jsme cítili, že jsme "doma".
