Odjezd z Kargyaku

Ráno už vesničané čekali shromážděni kolem našeho domu, připraveni se s námi rozloučit. Byl to ale neobvyklý pohled, neboť ve vesnici zůstali jen ženy, děti a pár starých mužů. Ostatní odjeli do Padumu připravit svatbu pro Stanzin a nakoupit zásoby na blížící se zimu. Naposledy jsme naložili batohy na koně, připraveni na přechod Šinku-la pasu a návrat do civilizace.

Většina společenského dění ve vesnici, jako je rozhodování rady starších či setkání vesničanů, se odehrává venku pod širým nebem. Tak tomu bylo i dnes. Všichni pohromadě, panuje dojetí, rozlévá se horké jačí mléko a k tomu pálenka z ječmene zvaná arak. Poněkud veselý začátek naší dvoudenní cesty, při které musíme překonat horské sedlo v 5 150 m n.m . Do toho dovádějí děti, běhají ovce a my dostáváme s požehnáním bílé šátky pro štěstí (kathaky). Většina z nás jen stěží zadržuje slzy, loučíme se a vyměňujeme poslední úsměvy v naději, že se příští rok opět setkáme. Jsme šťastni a vděčni za vše co se v tak krátké době povedlo udělat. Lidé z tak vzdálených a odlišných míst této planety našli cestu jak spolupracovat a čerpat z dovedností a moudra svého světa.

Toto léto pro nás bylo velkou výzvou. Naším nejdůležitějším úkolem bylo vysvětlit, co projekt Sluneční školy obnáší. Po třech týdnech jsme podepsali MOU (dohodu o vzájemném porozumění a spolupráci) mezi Občanským sdružením Surya a vesnicí Kargyak. Nejdůležitějšími body dohody jsou: spolumanagement vesnice na celém projektu, darování pozemku pro stavbu školy, využívání obnovitelných zdrojů a uchování­ buddhistické kultury.

Už druhým rokem jsme v kontaktu s místní vládou státu Jammu a Kašmír, kterou jsme po mnoha osobních schůzkách požádali o finanční a materiální podporu na stavbu školy a opravu místní gompy.

Spolupracujeme též s místními neziskovými organizacemi a velký dík patří řediteli Vincentu Staufferovi z francouzského sdružení Geres, s jehož pomocí jsme přišli na myšlenku realizace skleníku. Myšlenka zpočátku nepředstavitelná. Ve výšce 4 200 m n.m postavit skleník, který během zimních měsíců zajistí dostatek listové a kořenové zeleniny a tudíž přínos tak potřebných vitamínů. Pro lidi z Kargyaku to byla první hmatatelná věc, na které jsme po mnoha schůzkách, plánech a nekonečných debatách začali společně pracovat. Byl to velký krok do neznáma. Projektu skleníku a dohledu nad stavbou se zhostil Michal Kodym z týmu Surya spolu s naším tibetským kamarádem a překladatelem Tennamem. Gábina se školáky dělala dokončující práce, připravovala záhonky a povzbuzovala vesničany v práci. Přes měsíc strávili v prachu a větru. Místo pro skleník je na pozemku školy. Samotný skleník, zanořen do prudkého svahu, je jen pár metrů od zavlažovacího kanálku, se sedmi hodinami přímého slunečního světla. Ideální podmí­nky.

Co ale samotná stavba obnášela?

• čtrnáct dní výkopových prací, nošení kamenů a vepřovic - nepálených cihel, kdy k dispozici bylo jen pár krumpáčů a lopat (žádné pracovní rukavice ani ochranné brýle při rozbíjení nespočtu balvanů)
• čtrnáct dní stavby obvodové zdi z kamene a vnitřní zdi z vepřovic, mezi které se použila izolace ze slámy a hoblin (hloubka stěny 80 cm)
• jeden týden malování, pří­pravy zeminy, záhonků a předpěstování sazenic
• čtyři dny workshopu pro ženy z vesnice, kterým jsme vysvětlili jak vypadá červená ředkvička, salát či rajče a učili je základy zahradničení, jak větrat a jak zvládat funkčnost skleníku

Začátek stavby skleníku byl ale trochu rozpačitý, neboť stavba probíhala v době sklizně, kdy je na poli každá ruka dobrá a všichni se připravují na zimu. Chodí až dvě hodiny vysoko do kopců na trávu, aby bylo co pro jaky a ovce, sbírají suchý trus, aby bylo čím topit, připravují jačí máslo a sušený sýr a těsně před prvním sněhem ještě vymlátí nasušený ječmen, aby bylo z čeho vařit, kvasit pivo a destilovat pálenku.

Neuvěřitelné, ale i v této hektické době se vesničané dohodli, a po skupinách 6 - 10 lidí každý den tvrdě pracovali. Pro nás podmínky dost drsné, hlavně prašnost, vítr, zima, nedostatek nářadí, vše záviselo jen na síle a vitalitě nás všech.

Představte si třeba tunový kámen a co s ním v nadmořské výšce nad čtyři tisíce metrů uděláte. K dispozici jsme měli pouze pár starých výbušnin, dvě dvoumetrová páčidla a všechny chlapi z vesnice. Výbušnina i přes několik nezdařených pokusů nakonec zafungovala a balvan kousek nadskočil a mohlo se začít. Posunout obrovský balvan je mravenčí práce. Pár chlapů se posadí na zem, nohama se zapřou o kámen, druhá řada chlapů je přidržuje, šest chlapů se snaží páčidlem balvan nadzvednout a další odvážlivci vsunují menší kameny do sebemenší skuliny. Je to práce úmorná, zdlouhavá i celkem nebezpečná, ale díky čilému povzbuzování a pokřikům připomíná spíše sportovní utkání než těžkou lopotu.

A my jen žasli, jaká síla je v těchto hubených a šlachovitých lidech. Zvláštní poděkování patří místním ženám. V těchto drsných podmínkách se práce většinou nedělí na mužskou a ženskou, takže na výkopové práce nastoupilo družstvo žen ve věku třicet až šedesát, s mrňouskama v šátku na zádech. Opět prach, vítr, přímé slunce, ráno a večer zima.

Celou dobu stavby se muselo experimentovat. Nebyla například vodováha a tak jediný co Michal ve vesnici sehnal byly infuzní hadičky, které rozstřihl, spojil, naplnil vodou. Celá vesnice žasla a konečně pochopili, co myslíme rovnou zdí.

Každé ráno se práce rozděluje losem, stejně jako většina činností ve vesnici. Každý si najde svůj kámen a losuje se. Jeden bude nosit celý den vodu, druhý kameny, jiný zas připravovat "maltu" což je jílovitá zemina smíchaná s vodou. Jen chvilka napětí, ale žádné hašteření.

Začátek stavby byl dosti rozpačitý, neboť většina vesničanů si nedovedla představit jak má takový skleník vypadat. Nad konstrukčními plány žasli a na některých tvářích byl vidět i nesouhlas. "K čemu tak velké zdi, jsou dvakrát větší než mám na baráku," hlásal Phuntsok. "A jak může v zimě něco růst," přihodil si Norbu.

V den slavnostního otevření se ale ty stejné tváře usmívali a zářily nad skleníkovou teplotou a nad kapkami padajícími z fólie skleníku. Nikdy takovou vlhkost a teplotu nezažili. V zimě, kdy venkovní teplota klesla na -10 °C bylo ve skleníku až + 30 °C. Vlhkost skoro 100 %, oproti pokojové která nestoupla nad 20 %. Nádhera. Michla musel Asociaci žen, které jsme skleník předali, klást na srdce, že skleník není koupelna ani zasedačka, ale opravdu skleník, ve kterém poroste vysněná zelenina.

Zasadili jsme špenát, ředkvičky, salát, koriandr a teď se jen modlíme aby během Losaru (buddhistického nového roku) mohli Kargyačané ozdobit své talíře čerstvou zeleninou.

Tak to byla naše první zkušenost z Kargyaku. Lidé umí pracovat, nadchnou se pro nové věci ale chybí jim zatím představa o preciznosti. Bylo nezbytné na stavbu neustále dohlížet a stále vysvětlovat a ukazovat jak na věc. Ale těžká práce přináší ovoce. Na konci jsme s klidnou myslí mohli vybrat ty, kteří se něco naučili a příští rok budou oporou týmu při stavbě školy.

Náš příběh končí šťastně. Zdárně jsme přešli již zasněžený Šinku-la pas a po dvou dnech, dlouho poté co slunko zapadlo, jsme v týmu Michal, Gábina a koňák Tile dorazili do Darchi, první tranzitní vesničky se světlem, obchůdky a silnicí. Byli jsme utrmáceni a natěšeni po dvou měsících na první pořádné jídlo. Jakmile jsme prošli kolem prvního obchůdku s čajem, bylo to jako ve snu, ale uslyšeli jsme Honzu jak na nás volá. Podle zpráv co k nám dorazily do Kargyaku měl už být 14 dní v Čechách. Čekal na nás a na Kargyačany, předal jeden lákh indických rupii (50 000,- Kč) z vlastního konta, aby bylo za co nakoupit dřevo. Bez Honzovi finanční podpory by se jen stěží dalo uvažovat o dalším pokračování ve stavbě, neboť jediným obdobím, kdy se dají dlouhé klády dotáhnout do vesnice je v zimních měsících, kdy zamrzne řeka. Poslední zpráva ze Zanskaru je, že Tennam a Norbu vybírají a nakupují dřevo ve vesnici Ichar.

Zpět k článkům.