Karlovy první dojmy z Indie

Otevřením dveří letadla společnosti Alitalia se mi také otevřela vstupní brána do Indie prostřednictvím polorozpadlého rozpáleného Dillí. Prvním, co člověka praštilo do nosu, byl zemitý horký vzduch, který nebyl nepříjemný, ale zvláštně neznámý. Přistál jsem v noci a na letišti počkal na kolegyni učitelku Karolínu. Po malých útrapách s taxíkem, jehož řidič a navigátor seděl v taxíku asi poprvé, jsme se nakonec dostali do našeho hotýlku v tibetské kolonii Majnu-Ka-tilla. Noční Dillí vypadalo z okna taxíku, jako by všichni usnuli v jeden moment na místě, kde se zrovna nacházeli. Ráno mě probudil Honza, spal jsem po nočním výletu po polomrtvém Dillí jako neviňátko. Karolína noc probděla – honila komáry.

První dny v Dillí
Dny v Dillí byly horké, naplněné obrázky jak z minulých století kontrastujících s moderním světem. Například místní metro se z celkového zmatku ulic vynořuje jako pomník jinému světu, který je natolik vzdálený, že návštěvník ani neví, který svět je ten reálný.

Naše povinnosti v městě protikladů byly proloženy prohlídkou města v denním shonu. Prvním úkolem bylo zařízení tisku plakátů, letáků a vizitek. Malá tiskárna s grafickým studiem nám zajistila přesně to, co byste v Dillí nečekali. Veškerý tisk dopadl nad naše očekávání. Další věci byla koupě solárních panelů s akumulátory pro dodávky elektrické energie pro naše i vaše civilizační výdobytky mimo civilizaci. Indičtí obchodníci jsou svého druhu nejzvláštnější osoby businessu.

Letenky do Lehu nám vyřídil nás tibetský kamarád Sonam, který nám všechny komunikační mezicivilizační nesnáze vždycky hodně ulehčoval. Poslední a nejdůležitější věcí byla výměna valut na rupie. Indický forex nemá hranice, ale nakonec se i těm nejdůležitějším Inďátkům klepou prstíky. Během našeho pocení v Dillí přijel i další člen dobrovolnického týmu Petr. Měl za úkol dopravit solární panely do Kargyaku přes Manali.

Zásoby v Lehu
Přílet do Lehu byl spojený s únavou po probdělé noci při čekání na letadlo a velkou výškovou změnou, kdy člověku ztěžknul i poslední chlup na těle. První den jsme, krom malé procházky, skoro celý prospali. Druhý den v Lehu jsme začali už z rána pracovat a shánět nářadí a vybavení na stavbu. Po koupi pil, kladiv, přepravních boxů a dalších nezbytných věcí i pro výuku jsem šel znovu odpočítat a aklimatizovat se, protože se nic nemá přehánět. Tady to platí na sto procent a není to výmluva. Po malém přepnutí sil člověk hnedka padne na hubu, což osobně potvrzuju.

Třetí den byl zase úplně jiný, byť naplněn stejnou činností jako ten předchozí. Popojíždění jeepem, místně nazývaným sumo, nákupy na multimarketech a dalším zařizováním byly vyčerpávající pro všechny. Nejlepším lékem je potom jenom spánek a očekávání dalšího stejného - jiného dne. Člověku tady po pár dnech přijde všechno tak jednoduše normální, jako by tady žil už řadu let. Z mého pohledu se civilizační šok nekonal, ale raději se na něj připravte a něco si předem o Indii přečtěte a buďte na ty Inďátka hodní, i když vás budou chtít natáhnout o nějakou tu rupku.

Karel Mach, dobrovolník z týmu Surya

Zpět k článkům.