Líným jeepem do Raru, poslední vsi před Kargyakem

Jako by to už nebyla Indie, kdyby automobil značky Tata Sumo dojel bez problémů. Po dvou zatáčkách v Lehu, kdy jsme zastavili s úmyslem koupit džus a vodu na cestu, Sumo už opět nestartovalo. Naštěstí řidič muslimského vyznání si věděl rady a místo startovacího kabelu obětoval svoje vlastní tělo a Sumo nastartoval. Cesta dále už probíhala bez problémů až na malé zdržení u svaté hory sikhů, kde jsme píchli. Pravděpodobně jsme zde vypustili z kola zlého démona.

Cestování po indických silnicích má zvláštní náboj, člověk musí zapomenout úplně na to, na co byl zvyklý z Evropy. Všichni na sebe upozorňují hlasitým troubením při předjíždění, míjení a vjíždění do nepřehledných zatáček. Hlavní přednost má masivnější nárazník spojený s drzostí řidiče a samozřejmě všudypřítomné vojsko. Taková kolona vojáků může zastavit provoz i na hodiny. Na úzkých silničkách se auta vytlačují a uhýbají si v poslední moment, přičemž evropské posádce už probíhá celý život před očima. Nakonec však většinou všechno dobře dopadne a člověk se může kochat vším, co v životě ještě nikdy neviděl, jako jsme to dělali my. Cestou do Kargilu na nás u soutoku řek Indu a Zanskaru dýchl studený vzduch ze Zanskaru a my si pomysleli, jak by se dala krkolomná cesta ušetřit, kdyby se jelo po řece. Tak snad jednou příště, tentokráte to půjde po souši. Naše cesta se kvůli jarním opravám prodloužila o objížďku silničkami meandrujícími nahoru po skoro kolmých svazích vyvrásněných hor kolem kláštera v Lamajuru, dále pak přes horské sedlo Futu la (5100 m) a zase dolů malebnými úbočími hor do vesniček při plném mnohobarevném rozkvětu planých růží.

Do Kargilu, muslimského města při pákistánské hranici, jsme dorazili těsně po západu slunce. Po ostražitém vyložení z jeepu jsme se ubytovali v místním nejluxusnějším hotýlku, který nám poskytnul dobré místo k odpočinku po dlouhé cestě. Noční Kargil byl jako město duchů, kde jsme my Evropani zmateně poletovali jako světlušky. Kromě jednání s místní neziskovkou jsme se snažili najít poslední otevřené obchody pro naše nákupy, ale Kargil nás tuto noc odmítl.

Ráno jsme se snažili rychle odbýt nákupy a bez zbytečných prodlev jsme se vydali na cestu. Vyrazili jsme opět na dlouhou jízdu, tentokráte směr Padum. Cesta do hor byla krásná, zatím jsme si nepřipouštěli ani to, že asfalt pod našimi koly vystřídalo kamení. Cestou jsme se zastavili na čaj o páté na náhorní plošině. Dostali jsme zprávu od Petra, který se dostal v pořádku se solárními panely do Manali. Od Jindřicha, dalšího člena naší výpravy, jsme nedostali zatím zprávu.

Sluníčko nám pomalu začalo za zády zapadat a my se přiblížili k dalšímu výškovému limitu naší cesty – k horskému sedlu Pensi la. Netrvalo dlouho a venku byla tma a zima. Noční drncání jsme se snažili přežít střídavým spánkem, ale cesta to byla dlouhá a trnitá. Padum nás konečně z dálky vítal světélky, která jakoby naschvál ve chvíli našeho příjezdu do městečka naráz zhasla.

V Padumu nás čekala poslední možnost nakoupit, co jsme dosavad nestihli nebo jsme vůbec zatím nesehnali. Tady jako všude je naše cesta lemovaná plakáty na Sluneční školu v Kargyaku, kam se možná právě vy chystáte.

Kouzelné prostředí převážně hliněného Padumu pro nás představovalo pomyslnou poslední stanici civilizace, která nabízela telefon domů, moc dobré jídlo a elektřinu na pár hodin v noci. Ale nezoufejte, sezóna teprve začíná, takže až přijedete, možná se dočkáte i opravení internetu. Strávili jsme zde tři dny a zařídili vše, co jsme potřebovali.

Na místo naší další zastávky, Raru, jsme poslali napřed náklaďák naplněný hromadou talu, což je proutěný záklop pro strop naší školy. Do nákladního jeepu jsme naložili lopaty, krumpáče, kladiva, kleště, sekery, pily, násady, hřebíky, lana, dráty, kýble, barvy, rukavice a další nepostradatelné vybavení na stavbu. Mimo jiné jsme koupili i kohoutka a slepičky, abychom si mohli ve vesnici dopřát vajíčka.

Po krátké cestě jsme se dostali do Raru, kde nás příjemně přivítali v místní škole čítající přibližně 190 capartů. K večeru jsme konečně přivítali Jindřicha, který nás právě dojel z Kargilu. Devět koní v Raru na nás už čeká a my při zítřejším úsvitu vyrazíme do Kargyaku.

Zpět k článkům.