Cesta z Indie zpět domů

Naše vesnička pomalu zapadá sněhem. Kargyačané mají nasbíráno dostatek trávy i jačího trusu na zimu, nakoupenou rýži, mouku, kerosin i svíčky. Nádoby plné čangu se jim tlačí na policích a výuka ve školičce funguje pět hodin denně. Alespoň tak to vypadalo když jsme z Kargyaku před měsícem odjížděli. Ze samotné vesničky domů je dlouhá cesta. Tři dny jdete po svých k nejbližší silnici a pak ještě několik dní autem a autobusem, než se dostanete na letiště. V minulých dnech se vrátil z Indie předposlední z našich dobrovolníků, v souvislosti s tím vkládám článek, jak je výživná taková cesta letadlem z Indie. Odlet z Delhi večer před odletem Letenku jsem měl podle paní na telefonu „confirmed“, jen tři hodiny před odletem jsem měl být v hlavní kanceláři letecké společnosti na letišti. Požádal jsem řidiče žluto černého Ambassadoru, aby mě vyzvedl o půlnoci. Dohodli jsme se na ceně i místě a já si šel dát poslední Malai Kofta s čapatý. Vyrazil jsem z hotelu včas, ale po Ambassodoru ani památky, pouze zaparkovaný miniminiminivan indické výroby. Pochvíli k minivanu přibyl i frajírek řidič. Jo letiště, kolega nemohl přijet, a tak že je tam on, cena a směr platí, řidič a auto se mění, jasně Indie. Souhlasím nahodím bágl a… , ještě se čeká na další dva turisty co už tu taky měli být na půlnoc. Za pár minut se objevují dva polští bratři co jedou semnou, taky jsou trochu zaražení, že v jejich káře už někdo sedí, jen tak tak jsme se společně namáčkli i s bágly a už vyrážíme ze spícího PaharGamje směr Indira Ghandí Airport Spolucestující byli v Indii na dva týdny. Vzali to přes Delhí, Amritsar, Dharamsalu, Manali, Leh, Shrinagar, Jammu, Taj Mahal, Goju do Culcaty a Varanási. Nevím jestli viděli něco z těch všech míst, co stihli navštívit alespoň na nádraží, ale připadali mi jak Američani, co za 14 dní vidí celou Evropu. Ale co se dá dělat, není čas a žijeme v rychlé době. Řidič cestu na letiště zvládal bravurně, asi to byla hlavní náplň jeho práce. Předjížděl zleva zprava, na rovinkách v zatáčkách i zácpách. Ano cesta na letiště přes den jede rychlostí šneka po obrně. Bohužel v noci je to jen o zlomek lepší. A tak jsem byl celkem vděčný za tuto adrenalinovou jízdu. Krom toho jsem odlétal až v půl páté ráno a tak jsem měl ještě časovou rezervu, alespoň jsem si to myslel. Chvíli hledám Aeroflot office. Z jedné budovy, kam mě nasměrovali venkovní ukazatele, jsem byl nasměrován panem sedícím na židli do druhé budovy, kde byli dokonce směrové cedule na společnost i uvnitř. Když jsem dorazil ke kýženým dveřím, zjistil jsem, že za nimi není office, ale spící šmudla zabalený v dece. Ano dveře byli správné všude kolem po chodbách běhali zástupci různých leteckých společností, jen ne té mé. Znovu se snažím doptat úředníků z okolních kanceláří, kudy kam. Směřují mě do různých chodeb i dveří, ale všechny návody jsou levé, nakonec mě jeden milý pán ukáže přes ulici na budovu a řekne, že tam ve třetím patře. Pardon, ale na to jsem už neměl, můj těžký loďák a fotobágl v půl druhé ráno po několikakilometrovém slalomování, byly jak z olova a mé tělo už nechtělo než zapadnout do sedačky vmáčknout kolena do štěrbiny mezi sedadly přede mnou a usnout. Rezignoval jsem na hledání office, poslední cigárko venku a přímo do terminálu. Pan důležitý v policejní uniformě mě nevpustil. Na to aby člověk mohl do budovy terminálu, musí mít platný lístek, krom passu. Pas jsem měl z lístku pouze vytisklý „electonic ticket“. Po vzoru otce Indie, Mahatmy Ghandího, jsem si sedl na stranu na bágl a neodporoval. Když šéfíkovi došlo, že se sním hádat nebudu, vpustil mě dovnitř, s podmínkou že jen co budu mít lístek tak se musím hned vrátit a ukázat mu ho. Věnoval jsem mu poděkování a úsměv, a zmizel jsem v tisícovém mumraji lidí za bránou. Wot ju wont!!! Aktivně znalý dobré Hinglišh, mi bylo jasné, že mi někdo chce pomoci. A tak majitel hlasu mě po chvilce už prorážel cestu davem k odbavovací přepážce letecké společnosti. Tam už stáli zástupy znavených otrávených turistů. Tupě sledovali úředníky letecké společnosti, odevzdal jsem nejlépe oblečenému pánovi s vysílačkou papíry k letence, pas a přidal se k ostatním turistům. Úředníci běhali sem a tam jejich převislé pupky stěží mohla zadržet košile, ale snad to byla součást uniformy, možná pro pobavení cestujících, uniformovaní Teletubiees. A stejně tak jako milované postavičky chrochtali do vysílaček vždy všechno dvakrát, a pochvičce se vše opakovalo, snad aby nezapomněli. Nad přepážkami u zdi vysela modrá sít se žlutým lemováním, vytvářela visuálně druhý podhled, měla snad sloužit zachytávání zbytků původního podhledu ze kterého zbyla jen nosná část. Strop nabíral elegantní křivku doplněnou křivkami sítí a nad business class byl strop snad nejníže, sít už by se nevešla a tak torzo podhledu trčelo přímo nad rudým koberečkem. Kobereček, starý veterán, který už dlouho přesluhoval a snad by se ani nehodil do poslední čtyřkové dháby. Štrúdly turistů se pomali ukrajovali a na straně stojící problémoví rádoby-pasažéři přibývali. Stál jsem mezi nimi a pak si zas sedl na vozík. Trochu jsem si nebyl jistý s váhou a tak jsem se modlil abych měl případně čas odlehčit zavazadla. Prostor před přepážkami se téměř vyčistil, když to jeden z „problémových“ nevydržel, a to tam nestál ani hodinku. S nasupeným výrazem zastoupil pánovi s pěknou košilí cestu, „I wont my passport, NOW!!!“ Ještě nebyli ani čtyři hodiny ráno a takové nervy, s ostatními jsme přihlíželi, napůl pobaveně a napůl zúčastněně. Proběhlo mi hlavou co by řek můj dobrý přítel, „ještě se nestalo, že by to nějak nedopadlo“, „lol“. Pomalu chytám mikrospánky mžourám na lidičky kolem, už také většinou sedí, na zemi nebo na vozíku, kde jinde, jsme přece v Indii. Tři tlustí pánové se prodírají skrz naší skupinku do business class, jako by to akorát odlétalo. Zhluboka dýchali třetí a čtvrté brady se jim třásly, sáčka na nich vyseli jak na strašácích na pouti, nojo, sádlo se pasuje špatně. Pochvičce důležitých keců potupně přibyli do naší skupinky odpadlíků. Důležitý pán už chvíli nehuláká do vysílačky, marně ho hledám kam zase zmizel. A najednou přichází se slibnou složkou barevných knížeček a papírů v ruce. Rozdával to všem jako večerníček, začal u vybouchnutého pána, a skončil u mě. Na sprintující tučné bubliny a ještě jednoho sympatického pána, se nedostalo. Sympaťák zůstal v klidu, bubliny bublali a křičeli pak vyhrožovali a pak … pak už jsem je neslyšel protože jsem se dostal do dalšího levelu. Zavazadla jsem měl tučné, ale nakonec jsem to vyřešil i když teď si rvu vlasy jak, něco prostě muselo jít ven a bohužel jsem to překombinoval. Další problém, že jsem byl v zemi přes půl roku bez registrace, se také vyřešilo tím, že dny za slečnu přepočítal nadřízený. A už už už - kontrola víz a >>> INDIA LOGOUT <<<. Máme 20 mn do odletu, na bráně čeká fronta jak americké zelené karty, odpadnu za roh do fastfoodu kde si dám 6“ chicken teriaky, poslední rupky utraceny, ještě si trochu pokecám kalhoty a šinu se k zástupu lidí. Najednou mávnutím proutku jich většina zmizí na jinou bránu, a další dav se tlačí proti původní frontě zpět. Někde se stala chybka cestující z Abu Dhabi dostali spatně označené letenky se špatnou bránou a i tabule dávali stejně nesprávné direkce. Chaos. Fronta zmizela, a 5mn do odletu procházím tunelem, i poslední odpadlíci se našli a dveře „prstu“ se zavírají přesně na čas. Odpadám na volnou trojsedačku. Letadlo Iljušin s kapacitou stovek pasažérů je využité jen z třetiny, téměř každý, až na první a bussines třídu, má tři sedačky. Připoutat, spím, aha už jsme nad mraky, ulehnout, spát, připoutat přistáváme, spím, vystupovat, ok. Hluk lidí mířící na přestup odbavovali dva lidé, nebyl tam jen náš let, ale další dva lety, úředníci snad ještě rozespalí pracovali jako kdyby neuměli číst latinku, sem tam se rozkřičela paní co pracovala jako dveřní, pokud někdo šel moc pomalu a nebo naopak moc rychle k JEJÍM dveřím. Obličej měla schovaný za nánosem drahého včerejšího makeupu a podle dnešního chování jí zřejmě tato investice nebyla nic platná. Trochu mi vadí že jsem zaspal obě jídla na palubě, i když tato strava nepatří k mým favoritům. Ale stejně vadí protože letiště v Moskvě nepatří k nejlacinějším. Hledám místo kde si sednout, po obchůzce stovky krámků z cetkami a chlastem, nacházím obří ceduli s šipkou na dveře „Transfer lodge“, na dveřích je však nápis „staff only“, opatrně otevírám dveře a skupinku dobře se bavících lidí, letištního personálu, vyrušuji. Zdvořile se ptám kudy do „transfer lodge“, nikudy, není. A kam si případně sednout, nevěděli ani oni a tak jsem si sedl k skupince spících Nepálců zabalených v dekách na chodbě. Letěli na Kypr dělat vystoupení, ale jelikož jim tady zabavili jak pasy tak letenky, tak nevím jestli na Tureckou nebo Řeckou část. Sami nevěděli, jediné co věděli, že jsou na cestě zpět domu bez toho, že by doletěli kam měli, a nebo vůbec mohli někoho informovat co se děje. Zkusil jsem letištní WiFi, aby si zavolali přes skype, a jelikož je zpoplatněná tak jsem skočil koupit kredit. Poinformovali Kypr i doma, bylo mi jich fakt líto protože vím co dokáží natvrdlé dámičky, a zabednění kravaťáci. Pozval jsem je na jídlo, ale odmítali tak dlouho až jsem jim vnutil alespoň sandwich a šel se najíst sám. Přestup má trvat osm hodin, dávám si snídaňo oběd, venku začalo hustě sněžit, při vystupování pilot hlásil 1°C, teď to šlo zřejmě dolu. Všude leží 15cm, mám stále sedm hodin do plánovaného odletu. Oběd byl první jídlo po osmi hodinách, na rozdíl od indického fastfoodu mi osmi eurové lasaně nesedli a po půl hoďce jsem je šel vyvrátit o dveře dále. Jedno z nejhůře udělaných letišť vůbec, je zaměřené na vyzískání z každého cestujícího co nejvíce dalších peněz. Polospím, špinavý hadr u obličeje mi dokazuje, kdo je tady důležitý a kdo nemá platinovou kartu do V.I.P. salonku. Ano nemám, jsem špinavý, utahaný, otrávený a vyčerpaný. Jdu se procházet mezi tisíc malých krámků se zbytečnostmi, žaludek na vodě a koukám na šminky, hodinky a chlast. Super, obloukem se vracím zpátky na vytřené místo, skupinka baťůžkářů si ho oblíbila dřív. Ještě jedna procházka a dochází mi, že lidí na letišti přibývá, letiště Šeremetěvo je uzavřeno. Bravo. Pokračovalo to ještě několik hodin a pak nás nalodili. Chvíli nechali čekat, rozmrazovali, čekání, znovu odmrazování letadla, čekaní. Připínám se, vrážím kolena do škvírky mezi sedačky před sebou, usínám. Praha >>>LOGIN<<< Co jsem se vyspal a najedl došlo mi, že to nebylo tak strašné, vzpomněl jsem si, že jen šest hodin před odletem do Indie, mě prokousl nohu zatoulaný pes. Ohm mani padme huum.

Zpět k článkům.