Konečně v Kargyaku

V úterý 8. 7. jsme se shodli s dalšími členy výpravy (Eva, Petra, Tereza a Bára), kteří zůstavají v Manali zařizovat další potřebné věci, že naše skupinka – já, Petr, Jindra a jestě jeden Petr, vyrazíme napřed do Kargyaku. Ještě pár nákupů, abychom nepřijeli s prázdnou a ráno vyrážíme směr Darcha a pak do hor. Pytel s nákupem váží cca 25 kg – cibule, zelí, česnek, zázvor, citróny, brambory a něco na způsob naší ředkve. Na druhý den ráno by nám měl jet autobus v 9 hod přímo z Manali do Darchi. No ale jak to tak v Indii zvykem, samozřejmě vše je nakonec úplně jinak. Nejedeme autobusem, ale džípem a nejedeme až do Darchi, nýbrž přestupujeme v Keylongu na autobus. Jak džíp, tak autobus jsou hrozně plný, ale to je obvyklé, takže se pěkně uskromníme a pustíme na půlku našeho sedadla dalšího místňáka.

V Darche se domlouváme s jedním koňákem na ceně za koníka, ten nám převeze batohy a jídlo. Cena je pro nás v pohodě, 250 Rs za koníka na den a cesta zabere 4 až 5 dní. Tenzin, tak se koňák jmenuje, mi je trochu podezdřelý, má takový čertovský kukuč, ale nakonec se dohodneme a druhý den strávíme celý den odpočinkem ve stanovém táboře Palamo, zatímco Tenzin připravuje koně na cestu. Je tu pohoda. Uprostřed hor, hned vedle potůčku a všude je slyšet příjemné cinkání zvonků, které mají koníci na krku.

Ráno nás čeká první den výpravy do Kargyaku. Vyrážíme v 8 hod a cesta trvá zhruba 10 hodin s převýšením přes 800 metrů. V půlce cesty už vyhlížím náš tábor a začíná mě strašně bolet hlava. Když jsme dorazili do base campu, byli jsme pěkně orvaní a domluvili jsme se na dni odpočinku. Nicméně náš koňák o tom nechtěl nic slyšet a za chvíli chtěl příplatek 1500 Rs za den volna. Nakonec jsme mu dali 1000 Rs, abychom měli klid. V neděli nás čekal výstup na nejvyšší pass – Sinku La (5090 m). Bylo to opravdu nádherné místo – barevné hory, ledovcová jezírka a celkovou atmosféru dokreslovaly modlitební vlaječky. Potom nás už čekal sestup do dalšího tábora, kde jsme si měli odpočinout a druhý den přijít na vesničky Kargyak.

Když jsme dorazili do Kargiaku bylo pondělí asi 2 hodiny odpoledne. Kargyak je malebná vesnička ležící ve výšce 4 200 m. Je tady pár malých cihlových baráčků většinou bílé barvy, pár políček a asi 200 lidí. V tomto období jsou zde samé ženy. Po našem příjezdu jsme našli Honzu a hlavní budovu, jejíž součástí je velmi důležitá místnost - kuchyně. Vaří se tu obzvášť vydařeně. Honza nás provedl po stavbě. Ze školy je hotova kamenná zeď ve výšce cca 2 metry a základy z trámů. Za chvíli přijdou na řadu cihly a dřevěná konstrukce se sklem. Veškerý materiál na stavbu je nutné dovézt na koních, což je někdy problematické. Například dřevěná konstrukce na sklo putuje až z Dillí. Celá stavba vypadá pěkně bytelně. Už se těším, jak bude vypadat zhruba za měsíc našeho pobytu. Honza nám také ukázal luxusní sprchu a místo, kde budeme bydlet – trochu uklidit a můžeme se nastěhovat. První dojmy jsou velmi pozitivní.

Další den nás čeká práce. Dostali jsme se do skupinky na výrobu cihel. Petr vyrábí, já zabrušuji. Dále s námi pracují – Lenka, Štěpán, Jirka a další 2 Nepálci, ti jsou ve výrobě cihel opravdu zdatní. Potřebujeme vyrobit ještě tisíc cihel, denně se jich v průměru vyrobí 50 ks. Z pracovního vytížení nás zachraňuje oběd. Jak už jsem psala, výborně se tu vaří, což pro mě bylo překvapení. Ve čtvrtek česnečka, v pátek zeleninová polévka s výborných chlebem, taky proběhly palačinky a koláče. Jana v kuchyni se umí otáčet.

Práce na cihlách je náročná, takže jsem celá šťastná, když můžu jít v pátek pomáhat místo Sofie s nejmenšími dětmi. Sofii není dobře, bolí ji v krku. Petr taky onemocněl, má angínu, ale každým dnem se lepší. Když jsem přišla ke škole, děti zrovna zpívaly indickou hymnu. Odvedla jsem si 5 nejmenších s tím, že za hodinku mi s nimi pomůže Sharaf, který má děti na starosti společně se Sofií. Dvě děti se mě držely za ruce a další tři jsem viděla utíkat někam do neznáma. Hned v první minutě mi děti vzaly proutek, kterým jsem si měla udržet respekt. Během dne si ze mne udělaly několikrát věšák, koně, basketbalový koš, podložku a taky utírátko na nos. Z pěti dětí se v průběhu dopoledne gang rozrostl na jedenáct. Ale to už tam byl i Saraf a děti krotil spolu se mnou. Nejlépe házením do vzduchu a řvaním jako tygr. Odpoledne jsme dětem pouštěli na počítači anglické písničky. Některé z nich, hlavně malý Tashi se velmi dobře chytají. Ale největší radost mi udělalo, když proběhla hygiena v potůčku. Jsou opravdu moc šikovní. Místní družinář Chodar tady již skončil, ale děti naučil dobrým kouskům.

Na rozdíl od dětí nejmenších, které mají relativně volný režim, ty starší se musí učit mnohem více. V současné chvíli došlo k zintenzivnění výuky Změny se dotkly zejména první třídy. Rozhodli jsem se tak proto, že část dětí už je starších (13, 14 let), a proto musí dohnat co se dá. Teď je k tomu také ideální příležitost, protože je tu dostatek dobrovolníků schopných a také ochotných učit. Nejvíc dětem přibyla angličtina. Dopoledne je zaměřené hlavně na vysvětlení nových jazykových jevů a odpoledne se věnujeme procvičování a různým anglickým hrám. Také prvákům přibylo Bhoti, Hindi a matika. Naopak se ubralo u přírodních věd, které v tuto chvíli nejsou prioritou. Konceckonců, v zimě bude na dohánění přírodopisu času dost.

To, že jsme se pěkně početně rozrostli, nám také umožnilo zlepšit výuku u nižších ročníků. Můžeme si teď dovolit luxus dvou učitelů v rámci hodiny, címž se nám lépe daří udržovat pozornost u mladších dětí.

Tak to je pro dnešek vše. Posíláme moc pozdravů do Čech a maminkám mám vyřídit, že jsou všichni vpořádku.

Autor: Iveta

Zpět k článkům.