Už je to uděláno, už je to hotovo!

Ano je to tak. Úsilí mnoha, mnoha lidí bylo dotaženo do zdárného konce. Škola hrdě stojí na kopci nad vesnicí a je krásná. Závěrečný finish si vyžádal značné nasazení až do večerních hodin, proto vážení a milí čtenáři přijměte naši omluvu, za zpožděné dodání tohoto reportu.

Teď už ale zbytky Surya týmu relaxují v příjemném prostředí vesničky Vashist, nedaleko Manali a je čas na rekapitulaci. V Kargyaku prozatím zůstává ještě Markéta, společně s novým českým učitelem Martinem, který setrvá až do půlky ledna a konečně tibetský učitel Tenzin Jiga. V listopadu by dle plánu měli přibýt ještě dva noví tibetští učitelé a česká dobrovolnice Pyru, o které jste zajisté již v předchozích reportech četli. Ale vezměme to popořádku. Po odjezdu většiny dobrovolníků i nepálských pracovníků vypadala celá situace poměrně smutně. Přestože škola byla ze stavebního hlediska již takřka dokončena, stále scházelo dodělat zhuba tak milion věcí (plus mínus sto tisíc). To máte všelijaké lakování, usazování oken a dveří, zasklívání, výrobu stolů, dřezu na umývání rukou, silikonování, stěhování a úklid!!! (Mohl bych pokračovat dál, jako pán z filmu Na samotě u lesa, ale asi stačí.)

Na štěstí jsme se opět o něco rozrostli. Přišla se na nás podívat a také pomoct maminka suryího předsedy Saša Tilingerová a společně s ní Aida (a společně s nima oběma tři notebooky pro děcka). Také dorazily dvě slečny, Hanka a Martina, které měly v úmyslu zůstat tak tři dny, ale protože se jim tu tolik líbilo (a taky protože jim sněhová vánice odřízla na několik dnů cestu:-), tak zůstaly přes týden. Také dorazil Martin, nový učitel, kterému místo třídní knihy byla předána silikonovací pistole, nutno dodat, že mu to s ní šlo pěkně. Nu, pak můžeme ještě přičíst pár nebohých náhodných turistů, kteří se jen tak přišli podívat a místo kochání obdrželi do ruky hadr na šůrování ozdobných rámů. Za vydatnou pomoc také musíme poděkovat našim studentům (zejména těm starším), kteří si tak bohužel příliš neužili zasloužených dvoutýdenních prázdnin.

Otvírání školy proběhlo tak nějak na několikrát a ve vesnici došlo k několika slavnostním událostem. Nejprve jsme byli pozváni místními ženami, které se nás rozhodly královsky pohostit a ukázat nám své kulinářské schopnosti. Pohoštění to bylo velkolepé, nicméně kombinace sladkého horkého mléka, mléčného čaje, slaného čaje, čangu, momos, tsampy a pikantní zálivky se pro některé z nás stala pro příštích 24 hodin devastující;-).

Asi největší slavnostní událostí, bylo otevírání školy za účasti místního ministra kdo ví čeho, při kterém bylo proneseno mnoho projevů, jimž jsem z velké části nerozumněl, jelikož byly v místním jazyce. Každopádně sláva to byla veliká. V pondělí po prázdninách byla škola už připravena k výuce a Martin si tak mohl konečně ukousnout z učitelského chlebíčku. Dětem se v nové škole moc líbí a k mé radosti musím uvést, že toho po prázdninách ani moc nezapomněly. A aby škola vypadala pořád krásně, tak jsme jí pořídili i zbrusunového školníka, jak to u takové školy má být. Stal se jím místní chlapík Lobsang, který nám při dokončovacích pracech hodně pomáhal a který je také na svoji novou práci jak se patří hrdý. Budova školy je teda v dobrých rukou.

Co mělo být uděláno, uděláno bylo a čas k odjezdu se pomalu nachýlil. Nicméně tam nahoře se čerti ženili a v Kargyaku přibylo třicet čísel sněhu. Nepřízeň počasí nám sice umožnila otestovat termo-izolační vlastnosti školy a nutno říct, že zkouška dopadla dobře, zároveň však nepřestávající nadílka stále nového sněhu začala komplikovat naše plány na odchod z Kargyaku. Odchod byl plánován směrem do Darchy přes sedlo Shingo La, ležící ve výšce 5090m. S přibývajícím sněhem však ubývaly naděje na bezpečný přechod sedla. Jen pro představu, 30 čísel sněhu v Kargyaku znamenalo zhruba 2m sněhu na Shingo Le. Ani cesta opačným směrem na Padum, Kargil a Leh se nezdála zcela bezpečná, navíc by byla poněkud zdlouhavá. A tak se z nás na pár dní stali zajatci Himalájí. Bude možné odejít za den či za dva, nebo snad za měsíc? Několik skupin turistů, kteří procházeli Kargyakem, se pokusilo o přechod Shingo La, všechny neúspěšně. Nezbývalo než čekat, až se počasí umoudří. Heslem doby čekání se stal přípitek „Na průchodnost“. Samozřejmě byla řeč o průchodnosti sedla Shingo La, nicméně heslo v nás všech evokovalo i průchodnost jiného druhu, z oblasti zažívání.

Nakonec byl přece jen stanoven den odchodu z Kargyaku. Vesničané i koňáci se shodovali, že přechod sice nebude úplně bezproblémový, ale bude možný. A tak jsme jednoho konečně zase slunečného rána vyrazili – desetičlenná skupinka lidí a jedenáct koní. Tedy přesněji, měli jsme v úmyslu vyrazit ráno, ale znáte to, poslení zmatky kolem balení, poslední loučení… Konečně byl všechen náklad naložen na koně a mohli jsme vyrazit. Po pár krocích na nás ale na konci vesnice čekalo překvapení. Vesničané pro nás připravili rozlučkový piknik se vším všudy (rozumějte koberečky na posezení a místní pochutiny, mezi nimiž samozřejmě nemohl chybět čaj s mlékem a čang). Bylo to opravdu moc milé překvapení.

Po dalším loučení jsme nakonec už opravdu v poledne vyrazili na cestu. Počasí nám přálo a nás čekal jednodušší úsek cesty, nějakých 6 hodin pochodu do Lakongu. Cesta proběhla bez problémů, na noc se ale nikdo z nás moc netěšil. Přeci jen, spát venku v desetistupňovém mrazu není představa příjemně strávené noci ani jednoho z nás. Jiná možnost ale stejně nebyla a tak jsme vypili čaj, snědli večeři, kterou nám uvařili naši zlatí koňáci a rychle zalehli do spacáků. Následující den měl následovat přechod sedla Shingo La a proto jsme potřebovali být řádně odpočatí.

Príští den, druhý den pochodu, začal velmi brzy, vstávali jsme již ve 4 hodiny ráno. Po vyřešení menšího problémku, kdy se koňákům rozutekli koně (btw: žádná novinka, děje se to poměrně často, naštěstí se ale koně nevrátili až do Kargyaku a přivedli je asi za hodinku) a po další hodince snídání a balení jsme mohli vyrazit. Všichni jsme věděli, že pochod ve sněhu bude náročný a… opravdu byl. Honza předpověděl, že by nám stoupání do sedla mělo zabrat zhruba 6 hodin, což se podařilo splnit, všichni členové naší malé „karavany“ byli v poledne nahoře. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě bylo stoupání takovým malým osobním bojem. Při každém kroku člověku na sněhu ujede noha nebo se zaboří do dvoumetrové závěje, stoupání má někdy sklon skoro šedesát stupňů, šílený ranní mráz se mění v nesnesitelný polední žár a kyslíku je nedostatek. A to celé trvá 6 hodin Nakonec jsme to ale zvládli jak my, tak i koníci s nákladem, i když nastalo několik situací, kdy to vypadalo, že už to dál prostě nepůjde. Nicméně, koníci i koňáci odvedli „very good job“ a v poledne jsme tedy všichni stanuli na Shingo Le. Po krátké pauze, kdy jsme doplnili trošku energie Aidovo lovečákem a uvázali khataky, jsme se vydali opět na cestu. Ovšem ti z nás, kterým se na vrcholku ulevilo s tím, že to nejhorší mají už za sebou, si oddychli trošku předčasně. Sestup byl dlouhý, delší, než jsme předpokládali.

Po sestupu do výšky bez sněhové pokrývky koníci nabrali na tempu, zato nám už síly značně ubývaly. Koně byli o dost rychlejší a proto jsme se s koňáky domluvili, že půjdou napřed a setkáme se v Darche. Na Shingo Le jsme si opravdu ještě mysleli, že do Darchy stihneme v pohodě dorazit. S přibývajícími hodinami a ubývajícími silami nám však bylo stále jasnější, že do Darchy to asi nedáme. Přiblížila se šestá hodina, slunce se pomalu ale jistě chystalo schovat za vrcholky hor, které nás obklopovaly a Darcha byla stále asi 4 hodiny cesty. Dvě menší skupinky turistů, které přecházely Shingo La s námi (a které neposlaly své koně napřed), se rozhodli zakempovat, my jsme však v cestě museli pokračovat. S přicházejícím soumrakem a tmou na nás všechny padlo naprosté vyčerpání. Naše myšlenky se upíraly k poslení naději, že si koňáci všimnou, že nikdo z naší skupinky není v dohledu za nimi a zakempují v Zanskar Sumdo – 2 hodiny cesty před Darchou. Co když tam ale nebudou? Koně nesli veškeré vybavení nutné ke kempování, bez něhož jsme v noci zůstat prostě nemohli.

K Zanskar Sumdo jsme se přiblížili již za naprosté tmy. Naše skupinka se během cesty rozdělila a tak jsme ani neměli tušení, jestli jsme všichni. Bylo nutné absolvovat velice strmé klesání k řece a najít most přes řeku. V noci ne úplně snadný úkol, ale podařilo se, hlavně i díky tomu, že někteří již tuto cestu absolvovali. Nejkrásnějším okamžikem pro všechny byl asi ten, kdy naši nejistotu ohledně správně zvolené cesty rozptýlilo blikající světýlko čelovky z protilehlého břehu hluboko pod námi. Znamenalo totiž nejen že směřujeme správně k mostu, ale taky že nás naši koňáci čekají v Zanskar Sumdo. Neumíte si představit tu úlevu… Jak jsme se později dozvěděli, zachránila nás Saša, Honzova mamka, která jela na koni spolu s koňáky a když nás za soumraku nikde na obzoru neviděla, zavelela STOP. Viva „paní Opatrná“.

Dobrodružství končí, další den se potřebujeme dostat k jeepům. Nebylo úplně jasné, jestli nás čekají v Palamu nebo v Darche, ale to už byl detail. Nakonec jsme je potkali na půli cesty z Palama do Darchy.

A tak skončil náš dobrodružný trek z Kargyaku do Darchy. Bude na co vzpomínat. Jeepy nás pak dovezli až do Vashishatu, malé vesničky 4 km od Manali, kde se dáváme dohromady úžasnými koupelemi v místních horkých sirných pramenech a v neposlední řadě také nutellovo-banánovými palačinkami a jinými pochutinami.

Láďa, Hanka – Vashisht – Manali – HP – Indie

Zpět k článkům.