Výstup

Ahoj všem z Kargyaku, tak máme za sebou dalších čtrnáct dní školy. Vyučování běží tak, jak má. Momentálně ale s omezeným rozvrhem, protože jsme tu jen dva učitelé. Přesto jsem minulý pátek psal s dětmi první písemku a musím podotknout, že děti si vedly výtečně, vysoko nad míru očekávání. Třeba opravdu dávají při výuce pozor. Ale dost žertů, písemka byla z matematiky a obsahovala příklady z malé násobilky a sčítání a odčítání i s většími čísly. Všichni, až na jednu studentku, to zvládli spočítat sami. I když někteří nadělali zbytečné chyby, po upozornění na ně si je sami opravili. No, jestli to takhle půjde dál, budu se muset po pár měsících v matematice vzdělávat sám, abych udržel krok, přece jenom je to nějaký rok co jsem úspěšně ukončil vysokoškolské zkoušky z matematiky a příbuzných oborů. Co se týče angličtiny, tak vývoj je tu vidět taky. Není tak progresivní jak u matematiky, jelikož kromě místního jazyka se děti učí i hindi a tak anglická abeceda je holt až třetí v pořadí. Ale i tak ty nejstarší děti už zvládají jednotné i množné číslo, všechny osoby v přítomném čase, tvorbu jednoduchých otázek, zápor a podobně. Kromě těchto klasických hodin chystáme i speciální a to jak pro "opozdilce" tak pro nadané žáky. Ale to vše až po příchodu dalších tibetských učitelů, jelikož ve dvou tak tak zvládáme současnou výuku.

Neměl bych ovšem opomenout zmínit i funkčnost budovy, jelikož ta nám i v těchto již poněkud chladnějších dnech umožňuje vyučovat bez větších potíží. Vnější teploty se pohybují od -13 °C ráno do 5 až 6 °C odpoledne. V budově je ovšem teplota úplně jiná. Pokud svítí slunce, tak se teplota vyšplhá v chodbě i na 35 °C, což je už na plavky. Ve třídách je okolo 20 °C a zhruba 60% vlhkost. Přes noc padá teplota v hale na 6-7 °C, což není sice optimální, ale příčinu již známe a tak pracujeme na jejím odstranění. Jak příčina, tak její odstranění nejsou nijak náročné, jde jen o ucpání netěsností mezi střechou a přední fasádou směsí s yaččím trusem. Po té doufáme, že se teploty zvednou. Ve třídách ovšem i po ránu zůstává okolo 13 °C, takže je možné vyučovat bez větších obtíží. Jinak je tu tak příjemně, že se nám sem nastěhoval i jeden nechtěný obyvatel a to myš. Takže klademe pasti, do pastí špek, myš na ně mastí a my máme vztek.....slovy klasika českého folku Jaroslava Nohavicy. Pravda je, že špek tu nemáme, tak do pastí klademe starý chleba a doufáme, že myš bude opravdu hladová. Zatím se ovšem pohybuje jen v oblasti toalet, takže nám při výuce nestraší děti.

No ale život tady není jen o učení a práci na budově (i když právě tyto dvě věci zabírají nejvíce času), ale také o večerním posezení u changu (místní kvásek, co chutná jak nepovedený burčák, ale dá se zvyknout) a o výletech do hor ve volných dnech - tedy o víkendu jednou za čtrnáct dní a jednou za čtrnáct dní neděle. Tak jsem se rozhodl se s vámi podělit o svůj zážitek při prvním dvoudenním výletu do hor.

Byl to víkend, kdy jsem měl dva volné dny a tak jsem si naplánoval dvoudenní výlet na protější kopec s tím, že si tam vezmu výbavu na dva dny a druhý den vylezu na protější vrchol, který má 5860 m. Neděli o týden dřív jsem šel pouze na lehko "jen" ten nižší vrchol a závistivě jsem zíral na ledovec naproti. Pravda termín kopec se nehodí ani k té hoře, co jsem plánoval zdolat první den. Má "pouhých" 5050m a je to pěkně strmá hora. Takže "pouhých" 950m převýšení v této nadmořské výšce s 25 kily na zádech. Let's go!

Vyrážel jsem někdy okolo deváté ráno ze školy a cca ve čtvrt na deset jsem posbíral svého kolegu tibeťana Yegu a Markétu. Docela mě hned pro začátek dostalo, že já sebou táhl 25 Kg na zádech a oni nic a ještě přišli s tím, že jejich láhev na vodu je příliš velká a nemají ji kam dát, tak jestli jim ji nevezmu. No po chvíli asi zřejmě ne dost překvapeného zírání, říkám, proč ne, to jedno kilo mě nezabije a asi působím dojmem silného chlapa, hned jsem si ohřál ego. Ale ne na dlouho, už za řekou, což je asi 500m od vesnice, jsem myslel, že umírám a to cesta vede vesměs směrem dolů. Tak tohle fakt nezvládnu, minule jsem to šel s vypětím všech sil na lehko a dnes jsem si sebou vzal na záda tuhle zátěž a ještě chci jít zítra o 800m (výškovejch) výš. Fakt magor, ale přece to nevzdám takhle brzo? No tak jsem učinil první pokus o zmátoření se a zjistil jsem, že mám rozbitý zádový systém na baťohu, takže to táhlo pořád na jednu stranu a dozadu, ale my kluci šikovní si vždy poradíme, takže jsem to nějak zafixoval, sundal ze sebe několik vrstev zbytečného oblečení a znovu vyrazil. Tempo jsem nezvolil nejrychlejší, ale přesto jsem byl na obědové zastávce, takovej jeden šutr na sezení, asi o půl hoďky dřív než minule, takže tempo stejné, jako bez zátěže, možná o trošičku rychlejší, což je dobré znamení. Pravda, že zhruba ve dvou třetinách až tří čtvrtinách (ono se to špatně odhaduje, ty horizonty jsou všechny stejné a jsou na desítky) mi bylo tak, že jsem ani nevěděl čí jsem a na jakýkoliv dotaz bych odpověděl akorát sípotem. Jo a taky mě štval Yega, který okolo pobíhal jak nic. No, utěšovalo mě, že nesu tu zátěž a taky jsem si říkal, když už jsi to zvládl až sem, tak teď nevyměkni. Nevyměkl jsem a dokonce jsem dorazil před čtvrt na čtyři, což je o 15 minut rychleji než minule bez zátěže. Ale při stavbě stanu jsem navrchu sebou několikrát žuchl, jak mě neposlouchaly nohy. Těšilo mě, že Markéta byla taktéž úplně vyřízena, ba bych i řekl, že mnohem víc než já. Pak jsem se na kerosínovém vařiči snažil roztát nějaký sníh, ale moje počínání připomínalo spíš pálení čarodějnic než pokus o vaření, jelikož, jak jsem se dozvěděl později, tyto typy vařičů fungují tak do 4500m. Takže hodinová snaha přinesla značně očazený ešus a pár decilitrů vody, které mi měly vystačit na večer a zítřek. Nemluvě o tom, že mi stejně přes noc zamrzly i ve stanu pod spacákem, takže jsem ráno utřel pusu. Jelikož se mi nechtěla opakovat eskapáda s vařičem, najedl jsem se raději sněhu. Těsně po výstupu mě Yega a Markéta opustili, vraceli se ještě ten den do vesnice, takže jsem zůstal sám.

Večer, jak už naznačila příhoda s pitím, byl docela krušný. Rozfoukalo se a spacák je sice teplý, ale takovou zimu jsem tam nečekal, takže to bylo místo spaní spíš pochrupávání po 3hodinových a možná i kratších intervalech. Prostě vždy do doby, než se někde u krku udělala mezera, kterou mi táhlo do spacáku. Venku bych to tipoval na dobrých -20 stupňů, bylo to přeci jen okolo 5 000 m. Ve vesnici, jak jsem zjistil z meteostanice, bylo tou dobou -11 a je to o necelých 1000 m níže, takže i takhle by to odpovídalo. No prostě zábavná noc. Ráno jsem vesele laboroval, jak se dostat do zmrzlých kalhot a nakonec jsem usoudil, že když je zlomím, tak se asi nic nestane. To samé s botami, ale ty mi dokonce tak přimrzly k zemi, že jsem každou musel vysekat cepínem a pak jsem v nich tak čtvrt hoďky skákal po venku, abych tam dostal nohu. Poučení pro příště, boty nenechávat v předsíňce! Vše se zdárně podařilo a tak jsem okolo půl osmé vyrazil směr vrchol a i když jsem tentokrát nenesl stan a karimatku (zůstaly v místě stanování), tak jsem stejně každý krok na sněžnicích málem obrečel. Nemohl jsem dýchat, nohy taky moc neposlouchaly, no prostě žádná sláva. Naštěstí se to tak po půl hoďce zlepšilo a mohl jsem udělat víc jak deset kroků bez zastavení. Dorazil jsem na mezivrcholek, kde jsem se musel zase vysvléknout, jelikož mezitím vylezlo slunce a v merino vlně se nedalo vydržet a tak jsem předváděl piruety ve spodním prádle na skále o velikosti metr krát metr. No ještě že to nikdo neviděl. To bylo cca. v 5200m a tam jsem se taky rozhodl, že pokud se chci ještě o trošku víš někam dostat a navíc následující svah se stejně svažoval jen mým směrem, že budu muset upustit od své představy o bezpečnosti a nechat tam bágl, protože ten mě už neskutečně ničil. Tak jsem vyrazil jen s elektronikou (sat.telefonem, PLB, GPS atd.) a zkoušel, jak to půjde, ale kupodivu chůze bez batohu nebyla o moc lepší. V těchto výškách už je tuším míň jak polovina normálního obsahu kyslíku, a tak je to strašně poznat. No každopádně parciální tlak je okolo poloviny oproti moři. Dosáhl jsem jednoho trčícího kamene asi tak 300 výškových metrů pod vrcholem a bylo mi jasné, že ten pro mě dnes zůstane uzavřen, jelikož síly ani dech už nestačily a cítil jsem, že tohle je pro mě hranice bezpečného návratu. Sice mě to šíleně štvalo, ale riskovat život jen kvůli svému egu nehodlám, tak velký ho zase nemám, nebo naopak?

Cesta nazpátek byla oproti očekávání docela utrpení, myslel jsem, že dolů to půjde snadno, ale ono v tom sněhu to ani dolů nešlo úplně lehce. Posbíral jsem bágl a šupky dolů pro stan, teda mezitím i kousek nahoru, což byl děs. Stan jsem balil asi hodinu, protože mi vše padalo z rukou a taky jsem docela hodně padal já, ale nějak jsem ho zabalil. A teď už jen kilometr převýšení dolů, hurá s těma nesmyslama na zádech, krásná toť představa. Po pravdě ani nevím, jak jsem to slezl, pamatuju si, že někde jsem skákal jak kamzík a hlavně, že to bylo už jen tak ze setrvačnosti a taky že i po cestě dolů jsem nezvykle často odpočíval. Pak už jen vím, jak ležím u řeky a máchám si tam hlavu, protože se mi na tom slunku nějak zavařila a taky, že piju jak kůň rovnou z potoka. Teď už jen cesta do vesnice a do školy. Jen? Vždyť je to dalších 200 m převýšení, no prostě jsem to nějak vyšel, ale asi spíš jen silou vůle. Každopádně i přes tu námahu to byl neskutečně krásný výlet a stál za to. Zatím tuším, že ten vrchol mi zůstane uzavřen, protože se na mě zlověstně směje a ví, že nestihnu natrénovat do té doby, než napadne další sníh a pak bude zřejmě nepřístupný úplně. No, každopádně jsem si snad tak špatně nestál a díky tomu bude i moje více jak týdenní cesta domů zamrzlým Himalájem bezpečnější, jelikož budu připravenější......ale do ledna daleko.

Tak snad jsem tím nechal trošku nahlédnout i do způsobu "odreagování" od školních povinností a pro teď to bude opravdu vše.

Mějte se krásně, Martin

Zpět k článkům.