Je tu opět další číslo Kargyackého nedělníku

Jak jsem dříve proklamoval, že bude míň starostí, tak jsem se absolutně spletl. Starostí neubylo. Začalo nám přituhovat, takže byly nutné další zásahy na budově, o kterých se zatím jen uvažovalo, ale vypadá to, že práce se vyplácí, jelikož to vypadá opravdu slibně a jsme schopni tu udržet i rozdíl více jak třiceti stupňů Celsia i přes noc, což je toužebně očekávaný výsledek. Abych se nenudil, tak si Tibetští učitelé vymysleli něco úplně nového. Zničili úplně svou baterii, kterou napřed uvařili zapojenými spotřebiči a pak ji dolili normální nedestilovanou vodou. Tři dny práce s kyselinou a oprava baterií byla opravdu „voňavá“ práce. Přísahám, že jestli někdo v brzké době zmíní slovo kyselina, tak jednu dostane a to bez výstrahy. Pozitivní měl být výlet školníka Lopsanga, který dnes vyrazil do sousední vesnice Skiing, jelikož slyšel, že tam někdo prodává jaka na maso. No ale i ten bohužel přišel s prázdnou.

Co ale stále zůstává pozitivní a mocně dobíjí mé baterky, je kladný vývoj studentů ve škole! Vyvíjí se každým dnem. Tento týden nebyl v rámci školy ničím výjimečný, snad jen tím, že druhá třída dostala nové uniformy a tak první den byly děti mnohem čistější než obvykle. Ale jen první den. Škola funguje naprosto bez potíží, děti chodí včas, učitelé si plní své povinnosti také precizně a každý den je poctivě dodržován rozvrh. Chabá docházka je jen u odpoledních hodin pro dospělé, ale to jsem dopředu očekával. Snad se to zlepší. Jinak nově se vyučují i děti, které mají zimní prázdniny z jiných škol. A to denně od půl čtvrté do půl páté. Jde o dalších třináct nebo čtrnáct dětí, které vyučují převážně Tibeťané dobrovolně bez dalších nároků, jelikož to nespadá do jejich pracovních povinností dle smlouvy.

A jelikož je dnes neděle, tak hlásím dobytí kóty X, tedy vrcholu přímo za školou. Opět s problémy, ale úžasné! To ovšem nechám na příště, aby jste se měli na co těšit a dnes popovídám asi o měsíc starém dobytí kóty Y, která je přes údolí přímo naproti. Pro znalce ta špičatá hora nalevo po cestě směrem seldu Shingo La ihned za Kargyakem. Hora se tyčí nad vesnicí, ale je přístupná jen ze opačné strany, takže se musí obcházet. Má 5400m a vypadá strašně majestátně, taková šíleně strmá a rozviklaná ze strany z údolí.

Vstal jsem se ráno v 6 a ledabyle koukl na meteostanici, kde svítilo krásných -14,7 bez jakéhokoliv zamyšlení jsem si oblékl jen klimatexové tričko, velmi tenkou fleesovou mikinu, péřovou vestu a technickou bundu a kalhoty, což nosím na všechny výlety, které jsem tu absolvoval (a to teplota značně kleska pod nulu). Asi si zvykám, tak teď akorát nevím, kdy použiji tu péřovou bundu a vůbec všechny ty teplé věci. Poté, co jsem se oblékl a ustrojil, tak jsem si musel opět odskočit na wc, a tak jsem to opakoval třikrát, takže při odchodu jsem si zapomněl pití. Docela velká chybička a bohužel jsem to zjistil až na kopci, kde už jsem se nemohl napít z řeky a tak jsem opět jedl sníh. Jen tak mimochodem, putování po horách je tady opravdu sólovou záležitostí, za všechny výlety, co jsem podnikl, jsem nepotkal ani živáčka a tak tomu nebylo jinak i tehdy, navíc nefoukal do 2 hodin odpoledne žádný vítr, tak jsem si ještě navíc užíval neskutečného ticha. Takové to ticho, kde je slyšet i vlastní dech a tlukot vlastního srdce. Nádhera. Asi v 11 hodin jsem dosáhl průsmyku zhruba ve výšce 4900m a zde jsem už bezpodmínečně musel nasadit sněžnice. Ale i ty místy hodně propadaly do navátého sněhu a jelikož cesta byla dost strmá, tak někdy moje chůze připomínala spíš běh po jezdících schodech. Přede mnou se tyčily majestátní obrovské bloky skal, ke kterým jsem mířil, tak jsem to ani moc nevnímal. Už jsem viděl horizont a na něm sluneční světlo. Hurá! Ale jako vždy předčasně, dosáhl jsem ho asi ve dvě hodiny (ano brodění sněhem zabralo 3) a zjistil jsem, že ještě jednou tolik nahoru. No zanadával jsem si a co jiného mi zbylo, než opět se dát do pohybu svou "stařeckou" chůzí. Svah už nebyl tak strmý, ale zase nadmořská výška mi dávala zabrat. V 16:00 jsem stanul na vrcholu. Zatěžko popisovat ten pohled a pocit, ale stručné řečeno, božííííííí. Kvóta Y, 5400m nad mořskou hladinou, dobyta. Pohled směrem do údolí byl taky strhující, kopec končí devadesáti stupňovým zlomem a tak pohled dolů z více jak kilometrové výšky je jen těžko popsatelný. Ovšem byly již čtyři hodiny odpoledne, a na to že se v šest stmívá, je to docela šibeniční termín. Takže žádné dlouhé kochání a šupky dupky zase dolů. Domů jsem sice dorazil až za tmy, ale Lopsang mě tu poctivě vyhlížel a tak jsem se trošku zregenerovat, zatím co on trochu zatopil a uvařil čaj. Aspoň jsme pokecali o výletě, ukázal jsem mu fotky a nevěřil vlastním očím, říkal, že pouze pár lidí tam zvládlo vylézt. No, snad jsem napravil dojem a po dobré večeři, co jsem si uklohnil valím spát. Zítra je taky den.

Mějte se všichni krásně, Martin

Zpět k článkům.