Opět v Indii!

Je 1.1.09 dopoledne, z příjemného snění, mě probouzí pilot těsně před dosednutím na ranvej letiště v Novém Dillí. Bez pár dní je to přesně rok, kdy se do této zajímavě země vracím a plním si tak svůj velký sen.

Krájíme hustý smogový mrak, který není v lednu v Dillí žádnou výjimkou. Navazující letadlo směřující do Lehu je díky mému osmihodinovému čekání v Istanbulu to tam a tak i díky souhře náhod se ocitám před branou Českého velvyslanectví, kde společně s mým novým kamarádem Karlem navštěvujeme jeho kamarády, kteří zde pracují. Nakonec z toho bylo pět velmi pěkných dní, kdy jsem měl opět možnost se po pár měsících proplétat tajuplnými uličkami ve Starém Dillí, navštívit majestátní mešitu Jama Masjid, zasmát se tlačícím se davům v zbrusu novém metru, ...a vůbec...ta vůně, atmosféra... příjemně mě rozechvěla a dala na vědomí, že se tu mám znovu na co těšit.

Koukám si tak z okýnka letadla směřujícího na sever a opravdu nevěřím svým očím. Sním či bdím? Úplně jasná blankytná obloha právě obnažuje nekonečný pás zasněžených himalájských vrcholků všude tam dole. Klesáme, klesáme, už je nemám pod sebou, ale vedle sebe! Přilétáme do údolí, které je v tuto dobu přístupné jen letecky. Leh (3500 m.n.m.), hlavní město Ladakhu. Kyslíku tu moc nemají, tudíž hnedle mířím do Kunsang Guest House, kde ve velmi milém rodinném prostředí trávím své první aklimatizační dny neustálým pitím čaje, odpočíváním, čtením, pitím čaje, čtením a opět pitím čaje.

Po dvou dnech odpočinku vyrážím poprvé do města na obhlídku. Právě se koná muslimský svátek Ašúra, při němž se mladí fanatičtí muslimové za doprovodu evokativní hudby mlátí nejen pěstí do svých hrudí, ale někteří ještě umocňují toto emotivní setkání zraňováním se kamenem či nožem na hlavě a ramenou. Krev, křik a omdlévání je tedy běžnou součástí toho průvodu městem.

Období poloviny ledna je v této části Indie slavné již po staletí jednou velkou událostí. "OTEVÍRÁ SE CHADAR". Cesta, která spojuje dvě údolí řekou Zanskar. Řekou, která zamrzá pouze na dva měsíce v roce, a stává se tak jedinou možností pro obyvatele - v zimě od civilizace odříznutého - Zanskaru, jak se dostat do Lehu. Chystám se na něj, a tak mě v následujících dnech nejvíce zaměstnává shánění informací o kvalitě ledu a hlavně shánění vhodného nosiče a kuchaře, kteří mi budou těch pár dní dělat společnost. Pochopitelně nejsem obchodně zajímavým, jakožto jedna osoba, pro žádnou z turistických agentur, takže se snažím hledat levnější místní, kteří tím směrem půjdou. Lobsang z Pidma (40 let nosičem na Chadaru, jediný v Lehu ochoten nést mých téměř 30kg ) a Jigmet z Ufti se stávají mými novými přáteli, kteří mě provedou tímto jedním z nejnáročnějších a zároveň nejzajímavějších treků na světě.

Pokračování příště

Pepa

Pozn.: Pepa je náš nový učitel, který v Kargyaku nahradil Martina Kalabise. V Kargyaku by měl zůstat do konce června.

Zpět k článkům.