Chadar

Tak jsem tedy spolu se svými průvodci Lobsangem a Jigmetem vyrazil na Chadar. Ráno již projíždíme kolem soutoku řek Indus a Zanskar. Pak ještě pár kilometrů po něčem jako silnici. Když vidím ty strmé svahy, kde se dá jít opravdu jen po ledu, dochází mi, proč k tomuto několikadennímu přechodu mají i místní lidé tak mimořádný respekt. Silnice končí, Chadar začíná. Kutálíme se za svahu k řece, led je dle Lopsanga velmi dobrý, a tak začíná naše klouzání. Klouzání? Spíše něco mezi ním a během. Místní jsou opravdu zdatní, takže cesta plyne rychle. Pravěk? Jiná planeta? Kde to jsem? Nic než vysoké majestátní skály z obou stran kaňonu, do kterých se magickým zvukem odráží občas se z pod ledové masy odhalující řeka Zanskar. První den se chystá končit. Rozděláváme oheň v jeskyni a tradičním čapátkem a dahlbátkem si zahřívám tělo před nadcházející mrazivou nocí. Teploty se pohybují kolem -30 ºC. Druhý a třetí den nám jen dokazuje, že jsme vyrazili opravdu ve vhodnou dobu, poněvadž led je opravdu pevný, a když pominu pár horších úseků, kde jsme museli po skalách lézt až do výšky 30 m nad řekou nebo se občas plazit po čtyřech po metr široké ledové římse těsně nad řekou, měli jsme štěstí. Třetí den už to není jeskyně, kde trávíme noc, ale dědeček v Něraksu, o kterém tak poutavě vypráví Martin Mykiska ve své knize o Chadaru.

Tady skončila pohoda. Začalo hustě sněžit, led začal tát a nám zbývalo ještě tak osm hodin chůze na konec ledové cesty. Všude jen bílo. Jde se pomalu a hodně opatrně jelikož led taje pod nánosem stále přibývajícího nového sněhu. Říká se, že je lepší nechodit první. V této situaci to neplatilo, jelikož Lopsang přede mnou led "načal". Hamtaje do jeho stopy...křup...a jsem tam po kolena. Rychle nohy vytahuji a pokračuji s větší obezřetností. Zanedlouho zastavujeme. Lopsang sundává boty a mně je jasné, o co kráčí. Cca 30-ti metrový úsek nohama rozrážíme protiproud řeky. Pořád sněží a sněží, viditelnost tak na deset metrů, začíná se stmívat, únava si nás začíná dávat. Najednou pozoruji Jigmeta, jak stoupá někam do kopce. Silnice. Konec Chadaru. Jupíííííí. Navíc rozpoznávám v dálce montovanou buňku silničářů, kde nejen sušíme, jíme, ale můžeme i přespat. To ale nebyl vůbec konec. To nejtěžší nás teprve čekalo. Ráno se probouzíme do dalšího dne plného sněžení. Těšil jsem se, jak se to po silnici už hezky rychle pomašíruje do Padumu. Nikoli. Žádné staré stopy, jen nový sníh po kolena a někdy i po pás. Deset hodin čisté chůze, pořád do mírného kopce. Žádné pití. Na mysl mi vytanula slavná churchillovská..."krev, pot a slzy". Opravdová krize. Navíc pot zevnitř a tající sníh navrchu udělaly z mojí bundy jedno velké závaží, což dohromady s 15-ti kg báglem zintenzivňovalo mé ptaní se po nejbližší vesnici. Večer se blížil a kdesi v dálce mi Jigmet ukazuje pár domů. Pidmo. Říkám si, super, ještě tak půl hodiny a jsme tam. Nikoli. Prý dvě hodiny. To, že byl Lobsangův dům jako na potvoru až ten úplně poslední ve vesnici nemusím ani zmiňovat. Večeře se mě netýká. Ve vteřině spím.

Ještě celé další dva dny nám trvá boření se sněhem na cestě do Padumu, kde se setkávám s Martinem. Učitelem, jehož jedu na půl roku vystřídat do Kargyaku. Oba dva doplňujeme síly na druhou část svého putování a probíhá také důležitá "předávka", kdy z Martina sosám potřebné informace o škole. Seznamuji se s dvěma skvělýma figurkami, Lopim a Dordžem, kteří Martina do Padumu dovedli. Od této chvíle budou pomáhat mně.

Padum je zavalen sněhem, že i místní loví v paměti, kdy že ho naposled bylo tolik. "Huráááá na Kargyak", říkám si nahlas radostně v domnění, že je můj cíl cesty jen něco kolem čtyř dnů vzdálen. To ano, ale nesmí začít znovu sněžit. Po pár hodinách chůze se ubytováváme u mnichů v klášteře Barden, poněvadž cestou dál je nemožné projít. Sněží čtyři dny bez přestávky a je toho něco kolem metru nového prašánku na cestu, díky které nemohli Lopi s Dordžem vůbec spát. Dnes již chápu dobře proč. Do další vesnice Mune je to v létě dvě hodiny pěšky, v zimě čtyři. My to šli deset! Sníh po pás celý den. To, co ale bylo nejhorší, bylo lavinové nebezpečí v tomto úseku. Vážnost situace jsem si uvědomoval při hlasitém opakování mantry Om mani padme hum u mých dvou společníků. Navíc někde v polovině mi Lopi oznámil, že tu již pár lidí odešlo na onen svět. Do dnešního dne jsem o nebezpečnosti lavin jen slyšel.

Pravá,.. levá, pravá,.. levá.....najednou jsem ohlušen. Lavina na protějším kopci se utrhla. Masa sněhu si hledá cestu svahem a bere vše sebou. Za chvíli padá druhá, třetí,... promítá se mi celý můj život... Silou vůle docházíme večer do Mune unavení, přesto neskutečně šťastní a s kvalitně posunutou hranicí pokory před přírodou. Nejhorší úsek za námi. Jupííí.

Následující dny již cesta ubíhá bez výrazně problematických míst, a tak se již můžeme více věnovat návštěvám. S přibližováním se ke Kargyaku roste množství spotřebovaného araku a čangu a mě překvapuje jeho nízké procentuální vyjádření. Pomalu se nám odkrývá posvátná hora Gonporancen, cíl je na dosah. Nepamatuji, že bych někdy cítil větší úlevu. Procházím Kargyakem viditelně již vesničany očekáván, šlapu kopec do školy - svého nového domova - objímám Pyru, rozhlížím se kolem po kopcích a stále nemohu uvěřit té tak krásné realitě...

Zpět k článkům.