Rok v Kargyaku

Tak tu sedím, zachumlaná v dece a pozoruji tu sněhovou nadílku skrz okno. A vlastně nechápu. Znamená snad zanskarské jaro prázdný pojem pro doplnění slovníku na neexistující stránce? Nebo jest doslovný překlad zanskarského jara do češtiny potěmkinova vesnice? Prostě tomu nerozumím a začínám si být jistá, že se někde stala chyba. Třeba se posouváme opačně v čase a suneme se zase do zimy? Tak to hezky, pěkně odmítám, poněvadž přesně za týden odtud mizím a žádná zima mě zastavovat nebude!

A zrovna v jednom takovém mezidobí, kdy zem výjimečně nebyla pokryta sněhem, jsem si uvědomila, že mi je tento pohled na takovouto nezimní krajinu nějak podivně a zvláštně známý. A pak mi došlo, že okolí v nezimním hábitu je mi známo proto, že už tu straším skoro rok. V této souvislosti jsem si také uvědomila, že všechny ty exotické, blátěné a vycíděné domácnosti z jiného století, místní bezzubé babičky ozdobené barevnými kameny a hlavně jejich dříve tak nepochopitelné a spíše úsměvné zvyky, mi teď přijdou naprosto normální, ba dokonce všední. No, nejvyšší čas zvednout cepín a vyrazit. I když se pod vlivem tohoto posunu od exotického vnímání k totálně běžnému krapítko obávám toho pohledu do civilizačního zrcadla...tuším šok.

Určitě si dovolím trochu toho hodnocení. Studenti teď zapisovali (možná i opisovali) celotýdenní testy, které bych přirovnala v našem systému k čtvrtletním písemkám. Skutečně se neubráním dojmu, že ty děti udělaly díky našim schopným a šikovným učitelům a také díky jejich neskutečné chuti se vzdělávat obrovský posun směrem k vzdělanosti. Z negramotných, nevycválaných pacholků se stávají ohleduplní studenti připomínající houby nasávající výuku každým pórem. A že školu navštěvují s chutí, o tom svědčí také jejich neustálý a neodnaučitelný brzký příchod do školy. Když se ohlédnu pár měsíců zpět, zamyslím se a všechno si srovnám, tak myslím, že za celou naší sborovnu, se můžu s klidným svědomím nechat zahřát u srdce.

A škola je pořád i po nekrutější zimě nejkrásnější budovou v celém Zanskaru. Teď dostala i nový nátěr oken zvenku, a tak se pyšní novotou i na dálku. Pepa se dneska rozhodl zdokonalit v pozici za plotnou a plní klasické, místní, moukové placky bramborami, cibulí a česnekem. Neskutečná pochoutka. Pozoruji, že posuny tu dělá každý!

Neodpustím si vsuvku ohledně zanskarského ptactva. Zavítali sem k nám do údolí malí, oranžoví ptáčci Nakpo. Svým rozverným štěbetáním mě alespoň trochu házejí do jara. A jeden takový nezbedný Nakpo se jednoho rána vyskytl v naší koupelně. V zoufalé snaze prchnout z této nedobrovolné klece neustále narážel do oken. Pohled vskutku žalostný. Rozhodla jsem se, že mu nejdříve domluvím a pak se ho pokusím lapit. Překvapil mě, kterak moudře naslouchal mému výkladu, kde jsem mu názorně vysvětlila, že ho jemně uchopím a následně donesu k východu a pak se zamáváním vypustím. A skutečně jak řekli, tak udělali. Ptáček rozumně pokýval hlavičkou jako kývající tučňák, s klidným výrazem se nechal chytit do hrsti. A já ho tak bez trapného a ponižujícího nahánění lehce přenesla k východu, kde jsem ho šťastně vyhodila ze dveří. Naposledy mi zamával křidélky a já mu v úžasu zamávala taky. A z toho mi jednoduše vyplývá, že kdokoliv, byť nakrátko, navštíví tuto školní budovu, rozhopádně neodejde o rozum kratší.

A tak jako se o chvilku rozloučím s horami a touto vesnicí, loučím se i s vámi na těchto stránkách. Těším se načtenou, viděnou a slyšenou v jiném světě. Suryi přeju hodně síly a energie pokračovat šťastně dál a vůbec hodně zdaru!

Příště zase povypráví Pepa.

Mejte se vyyyyyyyyyborne a zatjaaaaaaal

Pyruuuuuuuuuuuu

Zpět k článkům.