Konečně přišlo jaro,

sníh mizí ze strmých svahů a nad Kargyakem zpívají ptáci. Zanedlouho to budou dva měsíce, co jsme se vrátili z festivalu v budhistickém klášteru Phuktal. Slunce jsme tehdy po dlouhé dny marně vyhlíželi, ale zato jsme trávili spoustu večerů s vesničany u roztopených kamen při modlitbách, čtení posvátných textů a ochutnávání místních specialit. Pozvání přicházela každý den a chvílemi jsme si připadali, že tu snad ani nejsme cizí, ale jakobychom s místním životem splynuli.

 Školu jsme však zimním spánkem usnout nenechali, děti se do ní každé ráno nezadržitelně hrnuly snad i z jiných důvodů, než že tu máme relativně teplo. To jsme si ale důkladně ověřili na přelomu února a března, kdy se konaly velké testy ze všech předmětů. Vše nakonec dopadlo úspěšně, i když někteří žáci prošli jen s odřenýma ušima. Jako odměnu za úspěch u testů děti čekala velká oslava s navlékáním korálků (dárek od české sponzorky), hrami, smažením lívanců, oblíbeným filmem a přespáním ve škole. Takové party jsou tu značně oblíbené a děti si je dopřávají i samy u sebe doma. Nejdříve však aby bylo něco k snědku, obcházejí dům od domu a koledují: „šakutu makutu“. Z toho co vykoledují vytvoří večer hostinu a společně si užívají. Všechny zimní slavnosti, modlitby a radosti vyvrcholily na začátku dubna Archery festivalem. Vesničané připravili obrovské množství čangu (alkoholického nápoje ze zkvašeného ječmene), společně se nad ním několik dní radovali a přitom všichni zpívali, hráli na bubny, tančili a muži k tomu ještě soutěžili ve střílení z luku. Ve vedlejší vesnici přidali i závody na koních. Všichni vítají dlouho očekávané jaro.

Zpět k článkům.