'Cesta je dlouha, prikra a bezesporu nesnadna - ale je mozne po ni jit, ba i dojit cile.'

S prvnimi slunecnimi paprsky dobalujeme nase expedicni 100L vaky, ktere jsme nuceni nechat v Padumu a vyrazime na cestu pouze s tim nejnutnejsim. Oblekame na sebe temer veskere obleceni, ktere mame, neb venku je uctyhodnych -28 stupnu, a medvedim tempem zdolavame vzdalenost par set metru od naseho guesthousu do Stareho Padumu. Ve Starem Padumu mame pripravenou snidani a caj u Stenzina Geleka, ktery s nami pujde do udoli Lungnak . U Gelleka doma se nam predstavuje dalsi muz, ktery take pujde nasim smerem. A na prvnich par metrech pribirame jeste Dolmu, starsi, ale velmi energickou zenu z Raru, a pejska, ktereho nazyvame Neha. Dnes mame pred sebou cca 20km. Silne mrzne a snehova pokryvka je minimalne 30cm. Chuze za techto podminek je temer mission impossible. Ale musime jit. Brzy by nas melo zahrat slunko a zprijemnit nam cely den. Casto se se Zuzkou zastavujeme. Chuze je opravdu narocna. Myslim, ze obe litujeme vsech 'velmi' dulezitych veci, ktere si neseme. (...)

(...) Cesta neubiha, kazdy krok je tezsi a tezsi. Po par hodinach necitim prsty na nohou, ale nemohu Zuzce nic priznat. Vim, ze na tom musi byt podobne. Preji si, aby Raru bylo za dalsi zatackou. Uz nemohu jit. Ptam se sama sebe, co a proc to delame. Miluji hory, zasnezene vrcholky a jejich vyzvy, ale tohle je hardcore.

Mam pocit, ze tato tura je posledni 'snezna tura' meho zivota.

Zacina se stmivat, ale vim, ze si nemuzeme dovolit zastavovat. Slunko jiz zaslo a teplota dramaticky spadla jeste vice, nez byla pres den. Snad jsme jiz v Raru. Tedy alespon si myslim, ze vesnice, ktera je jiz na dohled, je Raru. Poslednich 1000 metru; velmi tezkych a velmi chladnych. Nikdo neni prede mnou, nikdo neni za mnou, nikdo, kdo by mi pomohl. Musim jit. Zacinam pocitat kroky - jeden, dva, tri,..deset, odpocinek a znovu. Ale nikam se neposouvam, nicemu nepriblizuji!!

V posledni vterine, kdy jsem jeste schopna vnimat, vidim 2 postavy, ktere se priblizuji nasim smerem. Jsou to Chogyal a Gelek. Gelek mi pomaha s batohem, a Chogyal jde naproti Zuzce. Brzy se dostavame k stupam signalizujicim vesnici a vidime i ceduli s jejim nazvem. Bohuzel, nejsme v Raru. Je to klaster Muney. Vsichni mistni ucastnici nasi vypravy jsou odhodlani pokracovat do Raru. Ani ja, ani Zuzka bychom jiz nezvladly dalsi 1 ci 2 hodiny chuze za techto podminek. Zustavame a i pouhe odvaleni se k hlavnimu vchodu klastera je pro nas velmi tezke.

Jeden ze starsich mnichu nas bere do klasterni kuchyne. Je mu jasne, v jakem jsme stavu a nuti nas, abychom pily jeden hrnek slaneho caje za druhym. Sedame si k ohni a pomalu rozmrzame. Za par minut jsem schopna si sundat i boty. Ale prsty stale necitim..

Vsude kolem nas jsou mali mnisci. Pred klasterem hraji kriket, a kdyz maji zmrzle ruce, tak se behaji zahrat do kuchyne, a ruce nahrivaji na momo hrncich. Presto, ze se jedna o klaster, misto je plne zivota a radosti.

Brzy slysime krasny zvuk zvonku, ktery vola mnichy k veceri. My se k nim pridavame. Vecerime v male mistnosti, kde kazdy z mnichu ma sve misto. Leva strana je vyhrazena malym chlapcum, mnichum ve veku 4-7 let. Na prave strane sedi starsi mnisi, a uprostred hlavni lamove.

Pred jidlem se vsichni modlime. Myslim na to, co se prave stalo. Dekuji horam, ze nas pustily az tak daleko a myslim na ty, ktere jsou memu srdci blizci. Chce se mi plakat. Opravdu neverim tomu, co se pred par hodinami stalo a v jak nadhernem miste zakoncujeme nas den. Nahle slysim Zuzku, jak mi septa do ucha:'To je takova krasa, asi budu plakat...'prekrasny moment, ktery nejde slovy popsat...A opet si obe uvedomujeme, jak stastne jsme za svuj navrat do Zanskaru a za to, ze opet muzeme na par mesicu byt soucasti jednoducheho a zaroven prekrasneho zivota v Zanskaru.

konec ledna  2013 - Padum - Muney klaster

Peťa a Zuza

Zpět k článkům.