Na cestě domů (píší naše zkušené horalky Peťa a Zuzul)...Stoupáme velmi pomalu a odpočíváme na každém nezasněženém kameni. V těchto momentech usínám, nemohu udržet pozornost.

Jsou dvě hodiny ráno, a naše posádka finishuje přípravy na odchod z Kargyaku. Vice jak dva dny jsme nespaly, ale cítíme se svěží, plné energie a těšíme se na to, co nás čeká tam „na druhé straně“. A tak ani naše dvacetikilová monstra nás zatím neděsí. Procházíme vesnicí a obě se shodujeme, že tento odchod je prozatím nejjednodušší. Všichni a vše spinkají..žádní špunti, žádní vesničané, žádní přátelé…nikdo, s kým se loučit. Jediná rodina, které klepeme takto brzy ráno na okno je rodina naší studentky Tsomo, která by s námi měla odejít do nové školy v Manali. Všichni jsou ale stále zachumlaní v dekách a ještě spí. To, že by jejich dcera měla odcházet do mil vzdáleného města nikoho evidentně nerozrušuje. Tsomo je také ještě v peřinách a my se začínáme trošku obávat, zda s námi opravdu odejde. Choton, nejstarší sestra, rozdělává oheň a začíná pomalu připravovat čaj, slaný čaj, polévku…My se ujišťujeme, zda je Tsomo opravdu připravena, zda je sbalena, neb nic tomu nenasvědčuje. Po hodině a půl popíjení čaje u postele stále polo spících Tsominých rodičů vydává otec Dawa povel, ať již vyrazíme, že půjdeme beztak pomalu, a že nás Tsomo dožene, neb půjde s chlapci ze sousední vesnice Skying. Jsme překvapené, ale na tyto nenadálé změny jsme zvyklé. Vyrážíme.

Noc je jasná a tichá. Měsíc v celé své kráse nám svítí na cestu. Silně mrzne, ale s naším nákladem se brzy zahříváme. Tsomo a Skying mladíci se k nám připojují hned za vesnicí. První dvě, tři hodiny jdeme všichni společně. S přibývajícími kilometry zůstáváme osamocené. My, noc a Gomboranyon. S každým krokem cítíme, jak jsou naše „monstra! těžká.  Řeka je již zamrzlá a tak na Lakangu přecházíme na druhý břeh a do sedla jdeme po levé straně. Slunce nás vítá svými teplými paprsky do nového dne a my začínáme pomalu rozmrzat.

Nad chortenem potkáváme výpravu vracející se s nově nakoupeným stádem jaků z Keylongu. Norbu a Sangei nám dělají čaj a my si užíváme radost ze známých tváří. I oni jsou vyděšeni z našeho nákladu a nabízejí nám svého koňáka, který by se měl následující den vracet. Zvažujeme, zda batohy uschováme do podzemního krytu, kde tato výprava nocovala. Ale co kdyby začalo přes noc sněžit? Tak to bychom si je mohly vyzvednout až příští léto. A tak vyrážíme dále a s „monstry“ opět na zádech. Cítíme každé kilo, každý krok je těžší a těžší a únava se začíná ozývat. Stoupáme velmi pomalu a odpočíváme na každém nezasněženém kameni. V těchto momentech usínám, nemohu udržet pozornost.

Vracím se zpět do vesnice, do školy, k dětem. Piji čaj, diskutuji s učiteli. Co se mi to v té hlavě děje? Rychle, vsta ! A  jdi! ..Ale nejde to. A už vůbec ne rychle..opět počítám..jedna, dva, tři….deset..a znovu…ale ty myšlenky nejdou zastavit. Poprvé si neužívám toho, co je kolem mě. Jsem v jiném světě, v jiné dimenzi. Mám pocit, že to nemohu ukočírovat, a že z téhle bubliny není již cesta zpět. Jsem pár metrů pod sedlem, do kterého se doslova „doplazím“ s vypětím sil.

Obloha se nám vyčistila a čeká na nás odměna v podobě pohledu na Himaláje v plné kráse. Na mocné a nemilosrdné Himaláje.  Jsou dvě hodiny odpoledne; my jsme unavené, vyčerpané a kalkulujeme cestu na Zanskar Sundo. Do plánovaných šesti hodin, kdy na nás má čekat auto, to nestihneme, to víme obě…Ale vidina cesty „jen dolů“ nás zvedá a tlačí dál. Jsme více unavené, než jsme si ochotné přiznat. Během prvních kroků padám. Nejsem schopna se udržet ve stopě, a čím jsme níže, tím je stopa namrzlejší. Jsou úseky, které překonáváme „ po čtyřech“. Máme strach a příkrý sráz a řeka pod námi nám na nebojácnosti rozhodně nepřidá. Jdeme uzavřeným údolím, slunce již zapadá a je chladno; bílo před námi, bílo všude kolem nás. Tři hodiny pochodu tmou než se dostaneme na Zanskar Sundo. Víme, že jen blázen by na nás v tomto mraze čekal déle než deset minut, natož tři hodiny. Ještě po cestě jsme plánovaly, že pokud pro nás řidič nedorazí, tak necháme batohy v tea shopu na Zanskar Sundu, a „na lehko“ dojdeme do první vesnice, do Rariku. Ted je nám oběma jasné, že další dvě, tři hodiny chůze bychom již nezvládly, a tak zůstáváme na Zanskar Sundu. Dveře Tea shopu nejsou zamčené, a tak se tato kamenná místnost bez střechy a bez oken stává téměř „tří hvězdičkovým“ hotelem. Z toho, co nám naše batohy poskytují, si děláme ležení, a do zbytku se oblékáme. Je mínus 15, a napletené ponožky, které neseme jako dárečky pro naše nejbližší si oblékáme i na ruce. Tulíme se jedna k druhé a usínáme v objetí….Nilan demo ni kipo co…..

Zpět k článkům.