Být hvězdám blíž stojí za to!..

Když se vrátím v čase na konec června, kdy jsem pakovala, vyzbrojená pár vychytávkami, které by mi mohly chybět v té krajině,, mimo civilizaci“ a s představou, že toho vlastně bude ještě mnohem víc, než na co se dokážu připravit.. přesto jsem se těšila. Každopádně na jednu věc jsem vůbec připravená nebyla – a to, že mi nebude chybět vůbec nic z vymožeností naší současné doby, ba naopak.

Naše práce v Sun school začala pozvolně. Když jsme dorazily s Pavli do Kargyaku, byly prázdniny a škola se tedy rozbíhala až na druhý den. S domácími jsme se postupně oťukávali a s radostí jsme vítaly pozvání na čajíky, případně i na večeře. I když nám domácí strava moc chutnala od prvního dne, byly to ze začátku trochu očistce. Hned vysvětlím proč. Výškové převýšení nám nedělalo zásadní problémy, ale únava byla přeci jen znát. Takže jít spát okolo osmé, deváté…žádný problém. To se ale úplně nepotkávalo s režimem domácích, kteří k večeři zasedávali teprve okolo desáté. Takže jsme absolvovaly pár probdělých návštěv, ale časem jsme se aklimatizovaly. Protože nechat si ujít místní dobroty, by byla věčná škoda! Tak na příklad: momo (taštičky z těsta plněné osmahnutou zeleninkou na cibulce, případně i masem), timok (místní ,,knedle“ z mouky a vody, podávané s omáčkou a zeleninou), rýže a dhal, thukpa (zanskarská polévka s jačím sýrem)..

Práce s dětmi pro mě ani pro Pavli nebyla něčím novým, obě v této oblasti už nějaký ten pátek pracujeme. Sama jsem si kladla otázku, v čem jsou děti z Kargyaku jiné – přeci by měly být jiné, když žijí ve více jak 4000 m.n.m., na rozdíl od našich dětí nemají pokojíky plné hraček, do školy je nevozí rodiče auty a nezásobují je tunami sladkostí. Tedy, ne že by jim sladké nechutnalo, o to se postarali turisté procházející vesnicemi. Děti mají pěkně naučeno, když vidí procházet cizince, stačí natáhnout ručičku, zamrkat, párkrát zopakovat kouzelné slovíčko ,,bonbon“ a do otevřené dlaničky většinou přistane vytoužená dobrota. Ale zpět k samotným dětem. Určitě nejsou jiné v tom, co primárně potřebují – lásku, přijetí a ideálně úplnou rodinu. Ale přeci jen v tom, jak na ně působí jejich okolí, jsou trochu jinak tvarované. Silnější a odolnější, vděčné za málo a velice samostatné. Pustíte u nás ve čtyřech letech samotné děcko do školy/školky? Já teda ne. A v Kargyaku? Proč ne??

Do Kargyaku jsme jely s úkoly, které jsme doslaly od organizace, ale také se svým plánem, co bychom chtěly s dětmi zvládnou, zkusit, naučit..? Z projektu Bookfeeding jsme dostaly napakováno 109 dětských knížek v AJ. Musím přiznat, že během cesty Indií jsme je mockrát proklínaly a párkrát už měly na mále. A i když se pro ně musel kůň otočit, protože najednou je prostě nepobral, doputovaly nakonec na místo určení a to k dětem z Kargyaku. A musím říct, že ty útrapy stály za to! Radost dětí z knížek vše vynahradila.

Na cestu z hor jsme se přidaly k české výpravě, která procházela Kargyakem pod vedením Štěpána. Ten před šesti lety působil v Sunschool jako dobrovolník/učitel. Společně jsme tak zakončili naše působení ve vesnici zpěvem, tancem, jídlem ukuchtěným samotnými dětmi a se slzami, kterým se poručit nedalo.

A co zůstalo? Zjištění, že to jde i jinak, méně je více, lejno může zahřát a kámen mysl potěšit. Kdo nerozumí, nechť se tam vypraví a hned pochopí. Protože už jen být hvězdám blíž stojí za to!

Zuzana Bursova  

Zpět k článkům.