DEN ČTYŘICÁTÝPÁTÝ – Eva a Prokop v Lehu a v sedě

Jsme v Lehu a pijeme kafe. O měsíc a kus později jsme tam, kde jsme začali. To v plánu nebylo. Před týdnem jsme měli být v Manali koupat se v horských pramenech. No jo no. Ale popořadě. Začátky byly těžké. Dny tak pomalu utíkaly. Zavedli jsme si každodenní rituály – zuby, rozcvička, snídaně, nádobí. Příprava na hodinu na našem filosofickém kameni, který ležel mezi dětským záchodem a políčkem Dawy (učitel, u kterého jsme bydleli). Nic, co by stálo za zmínku, jsme na něm nevymysleli. Pak oběd, nádobí, škola, procházka, pomoc vesničanům se sklizní, večeře, spát. Každý den stejný. Po pár prvních dnech, které nám přišly jako měsíc, nám měsíc utekl jako pár dnů. (...)

Náš pobyt jsme chtěli zakončit velkolepou oslavou desátého výročí školy. Míša a Vašek, se kterými jsme se měli vystřídat, přijeli včas a v pátek 21.9., za překrásného počasí, začala oslava. Napekli jsme dorty, vyzdobili školu, sezvali celou vesnici a začali slavit. S dětmi jsme zpívali písničky, zahráli divadlo. Místní nám zpívali a tancovali. Pil se chang. Vše dopadlo lépe, než jsme si vysnili. V sobotu jsme se zabalili, se všemi se rozloučili a připravili se na nedělní odchod. Ale začalo sněžit. No co, to do rána roztaje. V neděli ráno jsme se probudili a stále sněží. Dnes nikam nejdeme. Dawa hlásí: „maybe tomorrow“. V pondělí stále sněží. Dawa s úsměvem hlásí: „you are staying for winter“. My se tolik nesmějeme, děti ano. Pokaždé, když někoho potkáme, křičí na nás, že přeci máme být v Manali. Nadšení nejsme, ale máme vlastně štěstí. V horách jsou turisti, na kopcích nesesbíraná tráva. My jsme v teple, máme co jíst. Odhazujeme sníh ze střech (kterého inženýra napadlo stavět rovné střechy, proboha?).

Po týdnu je stále všude sníh a je jasné, že do Manali nepůjdeme. Místní říkají, že jestli se průsmyk otevře, tak nejdříve za 14 dní. Ve vesnici kromě nás uvízla i skupina Nepálců čekajících na vrtulník. My dostaneme povolení odejít, ale do Padumu. Tak moc jsme chtěli celý týden zmizet a tak moc nechceme, když to nastane. Odcházíme stejnou cestou, kterou jsme přišli, a přesto je to cesta úplně jiná. Krom toho, že je všude sníh, jsme poslové zpráv o stavu vesnice, počtu napadaných stop sněhu, stavu Nepálců. Tolik pozvání na čaj jsme tu ještě nezažili. Sníh nás stál 14 dní času a o dost peněz (kupovat last minute letenky z Lehu není zadarmo:-)) Ale nelitujeme. Viděli jsme Kargyak v létě i v zimě. Jakmile nasněžilo, přestali vesničané pracovat a my jsme konečně poznali celou vesnici.

Viděli jsme, jak rychle se může v horách změnit počasí. Pijeme kafe v Lehu a stýská se nám. Plánujeme se vrátit. Ale...plánem bylo být před týdnem v Manali. Tak uvidíme...

Zpět k článkům.